Vykání a tykání

Raději si s každým tykám. Ostatně člověka, kterému vykám, pošlu „do háje" daleko snadněji, než toho, se kterým si tykám a když to otočím, tak netoužím po tom, abych byl do háje poslán sám, tykáním to znesnadním.

Navíc ta formálnost mě vůbec nebere a může být i dobře nevhodná. Vzpomínám, jak jsme jednou hráli při tělocviku v učení fotbal a můj spolužák volal: „Soudruhu profesore prosím Vás přihrajte." (učitel hrál s námi - bylo mu tak 28 let) Než to řekl, tak byl míč na druhém konci hřiště, dávno u jiného hráče.

V Plzni jsem jako učedník v práci každému vykal. Nejhorší to bylo takovým těm mládencům okolo pětadvaceti, to jsem nevěděl, jestli jim mám tykat, vykat, onikat… Používal jsem takovou zvláštní mluvu, kdy jsem se snažil oslovování vyhnout jako třeba: „Já už to snad nevydržím, dá se tady někde odskočit?" místo: „Prosím Vás kde je tady záchod?"

Ve „venkovském mateřském pivovaru" to bylo jednodušší. Tam prostě všichni nevyučení všem vyučeným vykali a vyučení si mezi sebou tykali. Tohle pravidlo ovlivnilo můj další život. Když jsem se vyučil, tak mě v mateřském pivovaru přijímali do cechu a bylo mi řečeno: „Hele. Tohle už není pan Konopásek, to je Toník, i když mu je sedmdesát, tak je to řemeslník jako ty a za každé vyknutí přineseš flašku rumu." Tenkrát mě vyléčily z vykání tři lahve onoho nápoje za týden a od té doby jsem v práci (a často i jinde) všem automaticky tykal, abych si to nepletl. Například v ČSAD úplně normálně o třicet let starším řidičům, aniž by některý z nich protestoval. Navíc když se spolu pracuje, tak se i lépe spolupracuje.

Nikdy jsem nepochopil, když spolu třeba pracovaly dvě úřednice v jedné kanceláři, třeba 20 let a zhruba stejného věku, že si celou tu dobu navzájem vykaly.

Pro sousedova synka, když mu bylo okolo patnácti, mě tak třicet a najednou mi začal vykat (před tím jsem byl strejda) jsem zase musel vypracovat písemnou směrnici 1/1992 sb., aby toho už konečně nechal.

Jo a jsem Kráťa.