Velikonoce - aneb jak jsme drželi starý obyčej

Ve městech už to není jaksi ono. Místo drahých vajec se dávají mince, děvčata nenosí kroje a k vidění jsou dokonce pomlázky upletené z bužírky...

Když mě před lety pozval kamarád Karel na "Velikonoční víkend, plný staročeských tradic" k jeho rodičům na venkov, neodmítl jsem, protože v nás ve městě už těch "tradic" moc není.

Všechno začalo už v neděli odpoledne, kdy jsme se vydali na vrbové proutky, abychom si mohli uplést "pamihody" na pondělní hodovačku. "Musíme nařezat ty nejtenčí proutky, co visí až nad vodou", řekl Karel u rybníka a chtěl po mně, abych ho přidržel za ruku, že se nakloní a větev s tenkými proutky přitáhne.

Nakonec jsme se spokojili s těmi silnějšími, které jsem rychle nařezal, aby Karel po té koupeli nenastydl, protože měl zpocenou ruku.

Karel si upletl pamihodu z osmi prutů, a já ze šesti, ale moc mi to nešlo, a tak mne Karel poučil, že pamihoda se plete jako bič, a ne, jako vánočka, i když rád vařím.

V pondělí, brzy ráno, bez snídaně, jsme vyrazili na náves, abychom stihli obejít všechny ty jeho sestřenice, které ještě nebyly provdané, jelikož tradice velí, vyšupat svobodná děvčata, která potom přivážou mládenci, který je vyšupal, na pamihodu pentli, a dají mu vajíčko. Už při odchodu z chalupy Karlových rodičů jsme se dohodli, že prvních deset vajec sníme k snídani a ostatní si necháme. Měli jsme dokonce nacvičenou říkanku. Já jsem měl říct: "Hody hody doprovody, dejte vejce malovaný", a Karel druhou část: "když nedáte malovaný, dejte aspoň bílý, slepička vám snese jiný."

Zabušili jsme pamihodami na vrata prvního statku a přišlo nám otevřít děvče v kroji, na které se Karel bez varování vrhnul, ohnul si ho přes koleno, vykasal mu sukni a kývl na mě. Já jsem děvče dvakrát něžně "plácnul" pamihodou přes téměř obnažený zadeček a spustil jsem nacvičenou říkanku: "Hody hody doprovody, dejte vejce malovaný,..." a když byla řada na Karlovi, "plácnul" to děvče zcela hrubě a neurvale, načež k mému nesmírnému úžasu dodal: "vajíčko nás neláká, dejte radši panáka!" a z chalupy, jako kdyby na to čekal, vyběhl jeho strýc, který se nás hned ptal, jestli si dáme rum, nebo myslivce. Zvolili jsme rum, protože to je klasika, dostali jsme každý asi deci pití a mašli na pomlázku.

Když jsme měli první statek odbytý, zeptal jsem se Karla: "Co blbneš, takhle na lačno s panákama? Copak to je nějaká tradice?" "Jó, už deset let. Vymyslel jsem to já, a pantáta má vždycky radost, protože to je důvod k napití. Už to tak říkají všichni mládenci z vesnice" odpověděl Karel a ještě navrhnul, abychom se drželi pouze rumu, když by nám zase někdo "něco" "vnucoval", abychom "to" nemíchali a nebyli moc "zrychtovaný".

Ve druhém statku nám po Karlově pozměněné říkance nabídli myslivce, nebo vodku. Zvolili jsme myslivce, protože Karel si myslel, že bychom se měli držet alespoň hnědé barvy, když rum nemají, že by nás to mohlo méně "zrychtovat", než kdybychom to moc míchali. Jenomže pak už to byl vaječný koňak, nebo griotka, v dalším statku zelená, nebo fernet, a protože už nám to bylo tak trochu jedno, vybírali jsme si alespoň to, co bylo tmavší.

V poledne, kdy "hodovačka" končí, jsme se plápolavým krokem ubírali k chalupě Karlových rodičů, pomlázky plné pentlí, protože jsme obešli celou vesnici. V košíčku jsme měli každý tři vejce, a v sobě tři litry toho, co bylo vždy tmavší. Nejkrásnější vejce jsme kupodivu dostali od Karlova bratrance, svobodného padesátiletého mládence, kterého jsme také navštívili, protože Karel se bál, aby se mu "něco" nestalo, když je na Velikonoce doma sám. U něj byla volba obzvlášť těžká, jelikož jsme se nemohli rozhodnout, co je tmavší. Nakonec jsme ochutnali obojí. Domácí hruškovici, a když došla, tak i vodku.

To krásné vejce jsme se nakonec rozhodli sníst napůl k obědu, ale když jsme jej naťukli, zjistili jsme, že není vždy nejlepší to, co se jeví, jako nejkrásnější, protože bylo ze sádry.