JIPka V. (vesele o nudě v nemocnici)

učení se sedět * příklady toho, když to někdo myslí dobře a přitom vlastně nechtěně škodí * UHO

Další den (asi tak pátý) jsem se učil sedět. Nejdříve mi byla nakloněna část postele, co je pod hlavou a já si většinu  dne připadal jako na dětské skluzavce, jelikož hlavu jsem měl mít v místech, kde mi vydržela chvilku, než jsem „sklouzl“ sedací částí těla do ohybu postele, jenž byl asi tak o třicet centimetrů níže, než bylo potřeba. Celou dobu jsem se snažil naznačit, že bych potřeboval nějakou „brzdu“ a zkoušel (když někdo přišel) naznačovat jízdu autem,  zejména brzdu a ruční brzdu, protože jsem nedosáhl na nic, čím bych mohl sdělit, že „brzda“, jenž by zabránila sjíždění těla z onoho místa na posteli „dolů“ by byla to pravé.

Jenomže jsem byl pravděpodobně pochopen tak, že se cítím jako ve formuli, jak je to báječné a dosáhl jsem pouze toho, že ten, komu jsem se to snažil sdělit, pokýval hlavou, udělal na mě zdvižený palec u ruky, co ho dělali v Římě, odešel a myslel si určitě své. Až při obědě mi byl dostupný noční stolek, jelikož byl přesunut tak, abych se mohl najíst vsedě (do té doby jsem ho kvůli zdvižené posteli ani neviděl) a já se mohl písemně zeptat, jestli v té pozici, kdy  každou chvilku sjíždím z určeného místa, musím vydržet ještě dlouho. Jelikož kdyby ano, potřeboval bych něco jako brzdu, abych v posteli nesjížděl. Dostal jsem jakýsi koženkový trojúhelník ze skladu, co byl povlečen a dán mi pod nohy. Skvěle sloužil jako ta „brzda“ a troufal jsem si v pohodě vydržet v této poloze jakkoliv dlouho. Jenže mi to nebylo dopřáno a já byl po chvilce přesunut do pozice vsedě (asi naštěstí), v nemocničním křesle, kde jsem strávil zbytek dne a „brzdu“ si tak vůbec nevychutnal, protože při sezení v křesle jsem ji nepotřeboval. Když jsem seděl v tom křesle, už jen o jedné hadičce, navštívila mne také poprvé moje ženuška Ivetka a měla z toho, že sedím v křesle a ne třeba v posteli náramnou radost, takže usuzuji, že sezení v křesle bylo zčásti i kvůli tomu.

Také je možné, že to se mnou bylo myšleno dobře, což bývá to nejhorší, jelikož se tím většinou člověku mnohonásobně ztíží daná situace, nebo dokonce více uškodí, než třeba pomůže. Jak je to myšleno, uvedu několik příkladů.

Tak třeba v Austrálii shoří při požárech značná část lesa a oheň je uhašen hasiči, až když je na kraji. Je to proto, že se nikam nejde dostat, neboť nikde nejsou silnice a když do lesa shodí vrtulník dávku hasící směsi, co ji pobere na jedno vzlétnutí, je to málo na jeden strom, natož na les. Ti, co to mysleli s přírodou dobře, jí ve skutečnosti ublížili. Prosadili totiž zákaz budování silnic, aby se nevykácel třeba jen hektar lesa, a tak každoročně shoří několik

set hektarů, jelikož hasičské cisterně se po metr široké lesní cestě jet nechce.

Nebo třeba různé války. Matka se čtyřmi dětmi si nežije nijak skvěle, jelikož je vdova, nicméně její děti mají střechu nad hlavou, oblečení, co jíst a chodí do školy. Také jsou ty děti celkem zdravé. Po ničivém zásahu vojska má tatáž  matka děti jen tři, jelikož jedno zemřelo, dvě jsou ale zmrzačeny od výbuchu bomby a třetí od toho výbuchu, stejně jako ta matka, neslyší. Dům je na spadnutí a ve střeše veliká díra, o vodu je veliká nouze, natož o jídlo a jedna tyčinka v čokoládě, co ji rodina vybojovala u auta s humanitární pomocí, jí nestačí k nasycení ani jeden týden, natož déle, jelikož dříve nic nevybojuje nikdo z rodiny. Do školy se samozřejmě nechodí, jelikož ta je prostě zbořená a stejně by se nemohlo učit, protože pan učitel umí pouze místní jazyk a neumí teď povinnou řeč těch, kým byli napadeni.

Je to všechno proto, že to s tou matkou a několika dalšími milióny lidí to bylo myšleno dobře a zásahem vojska byla ta chudinka osvobozena od diktátorské nadvlády v jejich státě, takže až si opraví dům a koupí počítač, tak si může na Internetu prohlížet třeba dosud zakázané stránky.

Elektřina, co dosud obstarávala provoz školy a obchodu (není jí moc) je nyní použita hlavně na klimatizaci, aby ochladila vzduch, na nějž nejsou vojáci zvyklí, jelikož žijí v chladnějším prostředí. Tím pádem dochází také často k výpadkům oné energie a leccos se bez elektriky zničí k nepoužití (třeba potraviny v teple).

Výsledek je ten, že hodně států a společností se nabídne s pomocí a za určitý díl nerostného bohatství té země, opraví  třeba zničené domy, jiní zase postaví další elektrárnu.

To byly dva příklady ze širého světa, přesuňme se blíže. Třeba v našem státě, bylo vojsko stíhacích letounů, za jedno proto, že náš stát ty letouny v podstatě dostal, aby vojáci vzlétli, kdyby náš stát (ale i východní blok) někdo napadl, čehož by si určitě někdo rychle všimnul, jelikož by nastal hrozný mumraj na radarech, za druhé proto, aby se trochu  umořil státní dluh. V době, kdy se náš stát smrskl o polovinu a nadzvukové letouny dosluhují, to myslí někdo dobře a dojednává další dodávky těchto strojů a existenci letectva, což by bylo jistě pěkné, ale než by to letectvo při narušení letového prostoru vzlétlo, byl by nepřítel v letovém prostoru úplně jiného státu, jelikož rychlost těch strojů je úžasná. Nakonec by se člověk zamyslel nad tím, k čemu jsou tak rychlé a drahé stroje, když obyčejné malé sportovní letadlo přistane třeba na Rudém Náměstí, a to zcela nepozorovaně.

Jsou to všechno příklady, co se mě přímo netýkají, jelikož nechci urazit ty, co to se mnou mysleli i přes mé upozornění dobře, takže uvedu ještě něco všeobecného. Třeba e-maily. Spousta lidí si posílá různé žertovné obrázky a tak. Jelikož jim to přijde nesmírně legrační a myslí si, že by to pro mě bylo dobře, kdybych se nad něčím rozveselil, tak neváhají,

přidají mojí adresu mezi příjemce takového e-mailu a pošlou ho. Rozdíl je ale v tom, že oni to posílají z práce, kde mají k dispozici linku, která to zvládne třeba za dvě vteřiny, navíc to celé použijí za firemní peníze, čili je to nestálo ani korunu, takže žijí v domnění, jakou z toho budu mít radost. Situace je ale taková, že já ten samý e-mail, co ho posílají pěkně zadarmiko a ještě jenom chvilku stahuji modemem pěkně půl hodiny, stojí mě to spoustu času,

penízků a nakonec je to jen obrázek, ani řádka nějakého textu. Abych pravdu řekl, když to potom vidím, tak veselý nejsem vůbec. Oni to ale právě vůbec nevědí, ani netuší, jelikož pro ně by to bylo stejně neuvěřitelné. Inu měli by si takový e-mail zkusit poslat pěkně z domova a za své.

Nejlepší je to s jídlem. Chuť jsem sice neztratil, ale na polovině jazyka necítím nic, jelikož mi Na Homolce udělali takovou nervovou spojku, co má na starosti zároveň jazyk i tvář. Všichni, co mě vidí, si myslí, že nejlepší pro mě je kašovitá strava (hlavně v nemocnicích), tak mi dávají bramborovou kaši, nebo třeba rýži, a přitom je to na snězení nejnáročnější pokrm. Jsem ale přesvědčen o tom, že to myslí úplně nejlépe, jak mohou.

Když jsem u toho jídla, nedá mi to, abych se nezmínil o UHO. Je to pojem, co jsem se ho naučil velice dávno, v podstatě v legraci v kuchyni ČKD, kde se dělalo tak 5000 obědů a znamená to Univerzální Hnědá Omáčka. Když se to tak vezme kolem a kolem, tak se vlastně uvaří UHO, když se do ní dají okurky, tak je to znojemská, s hráškem zase štěpánská, s vajíčkem pražská, když do toho dáte papriky, tak tomu můžete říkat guláš (někdo to skutečně dělá), když se naředí vodou, tak jsou to zase různé šťávy, atvšp.