JIPka III. (vesele o nudě v nemocnici)

rostoucí nehty, vousy, atd., holení * zamotání času a spínání vozů * nerozluštitelná SMS a zbytečný mobilní telefon

Další den jsem byl sice ve stavu "bdělém", ale stále nějaký "zblblý". Jestli vlivem operace, nebo hadiček, které ze značné části zmizely, nevím.

Zajímavé je, že vůbec pacient nemyslí na to, co je vlastně jasné a logické. Tak třeba nehty. Ty potvory rostou stále, i když jste ve stavu spánku několik dnů a zrovna tak je to s vousy. Docela mi přijde k smíchu, když si představím, jak si někdo dělá manikúru na pokoji pooperační péče. Obzvláště lakování nehtů se v duchu směji. Nebo jak si zkouší oholit naivně několikadenní vousy starým elektrickým strojkem, u kterého už dávno nefunguje zastřihávání něčeho, co je delší, než jeden milimetr.

Uvědomil jsem si to asi tak osmý den, když se mě sestra zeptala, jestli mám vlastní holení. Jen jsem se smutně podíval na svůj pravěký elektrický stroj Minsk, jelikož jsem si vzal do nemocnice to, co bych mohl potom doma postrádat, aniž by mne to bolelo jak u srdce, tak finančně a poprosil ji, jestli bych mohl dostat jeden jednorázový strojek na to největší oholení se, u kterého v reklamě slibují, že se nepořeže nikdo, ani když chce. Po oholení se jsem byl zralý tak leda na transfuzi krve, a to ještě ta sestra netušila, čím se obvykle holím "namokro" doma.

Dědí se to okoukáním a vypadá to hrůzostrašně. Po dlouhém shánění se sežene ten úplně nejobyčejnější holicí strojek na žiletky, nechá se jen držátko a horní díl, co drží tvar žiletky, potom se to celé (dva závity) smontuje, načež se po částečném váhání (poprvé) a značné opatrnosti (časem ne značné) holí s úžasným výsledkem. Holení je hlaďoučké  jako břitvou, oholenost je super (také jako břitvou) a pořezání je žádné, nebo poloviční, než s drahým strojkem, u kterého je snad každý přesvědčen, že se neřízne, jelikož to říkají každou chvilku v reklamě. Dáváte totiž úplně jiný pozor, aby se tou žiletkou nejelo, jak nemá. Každopádně když to někdo vidí (ten stroj), tak ho jímají mdloby, když si představí, že by se s tím měl holit . Ta sestra by určitě volala zároveň s tou transfuzí krve ještě blázinec.

Nějak se mi také zamotal čas, jelikož když v úterý přijela moje žena na návštěvu do nemocnice, tak mi sdělila, že nejsou vůbec čtyři odpoledne, ale dvě, což mne dost vyvedlo z míry, jelikož jsem se na hodiny asi tak před dvěmi hodinami ptal sestry a bylo tři čtvrti na dvě. Jak mohlo uběhnout za dvě hodiny teprve čtvrt, to jsem nepochopil, načež mi ženuška napsala, že je neděle a já málem spadl z postele, jelikož jsem se tím pádem nespletl o dvě hodiny, ale i o dva dny.

Hned mi to připomíná příhodu z dolu, kam jsem nastoupil jako strojvůdce důlní lokomotivy. Podmínkou bylo samozřejmě absolvovat různá lékařská vyšetření a hlavně psychotesty na schopnost vykonávat takovou práci. Ve výsledku toho psychotestu bylo napsáno, že na jednotvárnou práci se vůbec nehodím, jelikož jsem prý tvůrčí typ, což ale vůbec nebrání tomu, abych dělal toho strojvůdce důlní lokomotivy. Od mého nadřízeného jsem se také dozvěděl, že tři měsíce se musím pohybovat okolo dopravy, abych se zapracoval a potom budu přidělen někam mezi mašináře, jak se tomu v tom dole říkalo.

Moje první práce u dopravy, kam jsem byl přidělen spočívala tedy v tom, že jsem spínal rozepnuté důlní vozy. Pro představu, ten kdo spíná vozy, sedí obvykle v nějaké díře, aby měl hák od vozu asi tak ve výši hrudi, v ruce má klacek se zatlučeným hřebíkem, aby se nezranil a jím spojuje rozepnuté prázdné důlní vozy v jeden vlak. Když se těží vozy s uhlím nahoru na povrch (což je většinu pracovní doby), přijede každých tak osm vteřin nový prázdný vůz a chce být připnut k tomu poslednímu. Práce to opravdu není vůbec jednotvárná, na kterou se podle toho testu nehodím, a když jsem to viděl, tak mě jala hrůza. Když jsem začal první směnu se spínáním vozů, tak jsem si řekl, že se schválně nebudu koukat na hodinky, aby mi to rychleji utíkalo a že se na ně podívám tak v polovině pracovní doby a ke konci.

Už mohlo být (podle hladu a hlavně délky spínání vozů) tak něco po desáté hodině, takže jsem počkal ještě asi půlhodinu, abych měl jistotu jelikož u jednotvárné práce utíká čas pomaleji, a potom jsem si řekl, že se na ty hodinky podívám a jestli bude po desáté hodině, že se zkusím nějak najíst. Představoval jsem si to tak, že si někam "zašprajcuji" chléb, co jsem měl k svačině a v přestávce mezi vozy si zkusím ukousnout sousto. Podíval jsem se tedy na ty hodinky a ono bylo 6.30 hodin.

Kromě pomatení času jsem byl pomatený nejspíš celý, jelikož jsem mluvil určitě nesmysly a když nemluvil, určitě psal. Důkaz o tom existuje v mobilním telefonu mé ženy, které jsem sdělil pomocí SMS:

Ahoj od ope mqknima ten papiq t beqki piru to posle tak pociopjsi to sjad

(strašně jsem se smál, když mi tu SMS ženuška přepisovala) komu to není zcela jasné a zřejmé, tak jsem jí potřeboval sdělit, aby se podívala po jakémsi papíru a až zase pojede na návštěvu, aby ho vzala s sebou (ten papír). Na ošetřující sestře jsem tedy vyloudil telefon (vlastně jsem nemusel vůbec loudit, přinesla ho ochotně sama) a napsal ženě SMS, kterou jsem ji pěkně vyděsil a má ji schovanou dodnes. Na ta malá písmenka na mobilním telefonu jsem totiž vůbec neviděl, po vygumování došlých zpráv jsem tedy ještě napsal tu SMS ženě a telefon zase schoval, jelikož mi stejně byl pouze pro zlost.