Česká televize ve svém hlavním zpravodajském pořadu (Události 29. 4. 2011 v 19 hodin) odvysílala reportáž s tvrzením, že Češi, kteří neslyší, nerozumí česky a je zbytečné jim psát. Je to podobné, jako tvrdit, že když nemá Fin nohu, nerozumí finsky.
Jak přesně to bylo v reportáži řečeno nevím, protože neslyším a pořady v televizi sleduji se skrytými titulky (teletext 888).
Ano. Některým osobám které neslyší od narození, či od věku před osvojením si řeči a českého jazyka je mateřským jazykem jazyk znakový a čeština je pro ně vlastně cizí jazyk a tlumočí se jim do jejich mateřštiny (znakového jazyka).
Přes 90 % osob se sluchovým postižením však komunikuje v českém jazyce, protože o sluch přišly (či přicházejí postupně během života) po osvojení si národního mluveného jazyka (u nás češtiny) a pokud neslyší natolik, že nerozumí řeči, je pro ně optimálním komunikačním prostředkem psaní. Přepis není tlumočení, je to zprostředkování češtiny do písemné podoby. Tlumočí se z jazyka do jazyka (čínština<>němčina, angličtina<>ruština, čeština<>znakový jazyk etc.)
Je smutné, že ministerstvo snížilo dotace na tlumočení, ale ještě smutnější je, že na přepis neposkytlo ani korunu a tím zcela ochromilo poskytování této služby. Viz
http://czsp.cun.cz/index.php?clanek=21
Reportáž ve veřejnoprávní televizi je další „hřebíček do rakve“, protože pouze utvrdí neznalé v tom, že kdo neslyší, automaticky komunikuje ve znakovém jazyce. Úředníky, kteří o dotacích rozhodují, zase utvrdí v tom, že přepis (zprostředkování češtiny) je snad něco navíc k tlumočení.
A aby vše, co tu píši, nevyznělo tak, že snad mám něco proti znakovému jazyku, tak zdůrazňuji, že nemám vůbec nic proti jakémukoli jazyku. Naopak. Každý má přeci nějaký svůj, ve kterém nejraději komunikuje, ovládá třeba i jiné, z dalších zná pár výrazů a mnoho jiných mu je naprosto neznámých.
Ten můj je český jazyk a naprosto neznámý mi je jazyk znakový. Už jsem se setkal i s tvrzením, že když nekomunikuji ve znakovém jazyce a mluvím, nejsem neslyšící, ačkoli neslyším vůbec nic.
