Dne 15. srpna byly rozhodnuty dvě bitvy. Prvou byl bitva o Brno roku 1645 a druhou byla bitva na Visle či bitva o Varšavu v roce 1920.
V květnu 1645 přitáhlo k Brnu švédské vojsko pod vedením generála Torstensona. Švédský velitel věděl, že v Brně je jen malá posádky a navíc má nedostatek střelného prachu, nabídl proto Brnu čestnou kapitulaci. Byl překvapen odmítnutím. Začal tedy město dobývat a byl opět překvapen houževnatostí obrany. Když se mu podařilo 17. července rozstřílet bašty na Špilberku, přišla průtrž mračen a rychlá povodeň zatopila švédské zákopy. Generální útok zahájili Švédové 15. srpna. Podle pověsti generál slíbil vojákům, jejichž bojová morálka nebyly moc dobrá (mnozí švédští vojáci dezertovali), že pokud hradby nepadnou do poledne, útok skončí. Skutečně se na několika místech dařilo Švédům dostat se na hradby. Obránci v 11 hodin viděli, že je bitva prohraná. V tom začalo zvonit na Petrově poledne a švédští vojáci to zabalili. Podle jedné verze zvoník, který viděl, že bitva je prohraná, si chtěl naposledy zazvonit, proto zvonil poledne již v 11 hodin. Podle jiné verze někteří Brňané věděli, co slíbil velitel vojákům. A to, že zvonili poledne v 11 hodin, byla válečná lest. Podle historiků se podařilo vojáky, kteří se dostali přes hradby zabít a bojovalo se až do večera. Večer Torstenson požádal o vydání těl mrtvých švédských vojáků. Ráno mu je dali. Všichni mrtví vojáci byli umyti, byli oblečeni do pohřebních rubášů a uloženi v dobrých rakvích. Z toho Torstenson usoudil, že obránci města jsou v dobré kondici a odtáhl. Ve skutečnosti byli obránci se zásobami i se silami na nule. Na paměť této události se 15. srpna na Petrově zvoní poledne v 11 hodin.
K bitvě u Varšavy došlo poté, co se Rudé armádě podařilo porazit „bílé“ a v roce 1920 pokračovala směrem na Varšavu s cílem podnítit socialistickou revoluci v Evropě. Konkrétně počítali se silným levicovými silami v Maďarsku, Německu a Francii. V létě 1920 stanula Rudá armáda pod velením Tuchačevského před Varšavou. Polská armáda byla několikanásobně slabší a navíc byla špatně vyzbrojená. Československo se jí snažilo dodat zbraně, vlaky však byly v Ostravě zastaveny. Mezi nádražáky převládalo levicové smýšlení, proto vlaky nepustili dál. Pouze prošla vojenská pomoc z Maďarska, kterou převezly vlaky přes Slovensko. Některé polské jednotky tehdy neměly pušky, vojáci dostali kosy. Jak za husitů. Z Varšavy odešli všichni diplomaté. Zůstal tam pouze britský vyslanec a papežský nuncius.
Rudoarmějci zahájili útok 12. srpna a postupovali ve všech směrech. Dne 14. srpna jednotka složená ze skautů a gymnazistů vyrazila pod Ossovem k protiútoku. V jejím čele běžel kněz Skorunka. Neměl zbraň, v ruce držel zvednutý kříž. Rudí se dali na útěk, ačkoliv měli přesilu. V noci na 15. srpna mezi vesnicemi Wólka Radzymińska a Móstki Wólczańskie zaútočila jednotka pod vedením poručíka Stefana Pogonowského. I zde se rudí dali na zběsilý úprk. Toho dne skončil taky boj o město Nasielsk. Podařilo se ho ubránit, i když bylo celé zničené. A do třetice se dne 15. srpna podařilo vytlačit rudé z města Radziminu. Tím se karta obrátila a střední Evropa byla prozatím uchráněna od experimentu s komunizmem. Tato bitva s nečekaným výsledkem, je často označovaná jako „Zázrak na Visle“. Je možné očekávat i „zázrak na Dněpru“?
