Byl to kněz působící v Pražské arcidiecézi, vzdělaný a aktivní. Mimochodem, byl to bratranec Adiny Mandlové. Studoval v zahraničí a ve Velké Britanii vstoupil v roce 1945 do naší jednotky.
Po návratu byl velmi činný a oblíbený. Je pochopitelné, že po únoru 48 šel do vězení a prošel několika věznicemi. Asi vyčníval i v tom vězení, protože jsem slyšel vyprávění několika bývalých vězňů, kteří na něho vzpomínali. Všichni o něm mluvili jako o Aťovi Mandlovi a shodovali se, že byl nejvíce týraným vězněm. Ani silná osba nevydrží dlouhodobé týrání: projevilo se na jeho psychice.
Když jsem někdy před 40 roky jezdíval do Prahy, snažil jsem se jít na bohoslužby do týnského chrámu, sloužil tam Jiří Reinsberg, ale to jsem ještě tenkrát nevěděl, že se takto jmenuje. Pro mě to byl rozšafný člověk, který obvykle do kázání vložil nějaký vtip. Až později jsem zjistil jeho jméno a to, že byl dlouhá léta vězněn. A ten vyprávěl, že byl s Aťou Mandlem ve Valticích a že skutečně dozorci se na něho soustředili a týrali ho, kde mohli. Důvod neznal. Domníval se, že příčinou bylo, že Mandl byl velmi elegantní člověk, nejpohlednější chlap, jakého kdy potkal. A dozorci si na něm léčili své mindráky. Dodával, že když byli oba v roce 1964 ve stejný den propuštěni z Valdic, tak mu Reinsberg, u něhož se výstupní formality protáhly, řekl, ať na něho počká na nádraží. Když tam přišel, Aťa tam nebyl. Aťa přijel do Prahy až za dva dny, byl dezorientovaný, musel se léčit. Pak pracoval jako pomocný dělník a ve věku nedožitých 55 let zemřel.
