Zase máme výročí svržení komunistického režimu a opět slyšíme a čteme rozdílné hodnocení, od nadšených oslavných článků a projevů přes méně nadšené a rozpačité až po ty odmítavé.
Mnozí lidé se totiž dopouštějí jednoho omylu. Považují politický systém za záruku šťastného života. Politický systém nám může umožnit nebo zakázat svobodné vyjadřování názorů, volný výjezd do zahraničí či volbu studijního oboru podle vlastního zájmu. To je pro spokojený život jistě velmi důležité, ale ještě to není záruka, že budeme šťastní. O naší spokojenosti více rozhoduje volba životního partnera, spořádaný rodinný život, náš zdravotní stav a podobné věci, které nejsou závislé na politickém systému.
No, u toho zdraví asi má politický systém určitý vliv. Svědčí o tom i statistika. Nejvyššího průměrného věku (nad 82 let) se dožívají lidé v Japonsku, Jižní Koreji. Švédsku, Itálii, Švýcarsku. Izraeli a v Austrálii. Ve většině západoevropských států, v USA a Kanadě mají průměrný věk v rozmezí 81 až 82 let. U nás je to něco nad 78 let, naproti tomu v Rusku jen málo nad 70 let. Tady mne asi mnoho čtenářů namítne, že naše vláda negativně ovlivňuje naše zdraví tím, že nezajistila dost léků. Bohužel situace je složitější. U nás i v západní Evropě klesá počet lidí v produktivním věku a mnohé zboží přestáváme v Evropě vyrábět a dovážíme ho z jihovýchodní Asie. Logicky jsme Asiatům „pustili“ výrobu zboží o vysoké ceně na kilogram. Tímto zbožím jsou především léky a čipy. V posledních 20 letech evropské státy přestaly vyrábět 80% léků a začaly je dovážet jako hotové nebo dovážejí jejich hlavní složky a u nás z nich vylisujeme tabletky a zabalíme je. Dopravní náklady se na ceně léků či čipů projevují minimálně. Kdybychom jim předali výrobu například stavebního materiálu, pak by se u nás cena nových bytů zvedla několikanásobně. Jediným řešením by tady bylo zvýšení porodnosti, žádný politik u nás ani v zahraničí dosud nepřišel na to, jak to udělat. Možnosti politiků jsou skutečně omezené.
Roste u nás, stejně jako v ostatních vyspělých zemích, počet duševně nemocných. I to bych spojoval s rozpadem rodin, alkoholem a drogami. Proti tomu jsou politici krátcí.
Například rozvodovost byla u nás po válce minimální, pak postupně rostla, v roce 1989 se rozpadalo asi 30 % manželství, dnes je to okolo 50 %. Změna politického systému neměla na tento trend vliv.
Buďme si vědomi toho, že to, zda jsme spíše šťastní či spíše nešťastní máme v rukách my sami, politici v tomto směru mohou udělat jen velmi málo, nečekejme od nich nemožné.
