V Belgii žil, a možná ještě žije, muž, který mnohokrát vyprávěl svůj příběh z dětství. Různé časopisy ho otiskly. Já jsem na ten příběh narazil třikrát. Pro ty, kteří neměli to štěstí, ho reprodukuji.
Ten vypravěč žil jako chlapec s rodiči kousek od lesa v pohoří Ardeny. O vánocích v roce 1944 tatínek nebyl doma. Byl členem domobrany a měl službu. Proto se rodiče rozhodli, že vánoce oslaví po svátcích, až tatínek bude doma.
Na štědrý den odpoledne někdo zabušil na dveře. Byli to tři američtí vojáci, jeden z nich měl zraněnou nohu. Prosili o přístřeší. Jeden z těch Američanů trochu uměl francouzsky. Maminka je pustila dovnitř a dovolila jim přenocovat. Pak šla na dvůr a zabila kohouta. Hodlala ho udělat k večeři. Zraněného vojáka položili na lavici, druhý mu sundal boty a ošetřoval zraněnou nohu. Třetí voják pomáhal mamince škubat kohouta, když tu opět někdo zabouchal. Maminka šla otevřít. Již byl tma. Přede dveřmi byli dva němečtí vojáci. Byli na průzkumu lesa a už nestihli dojít ke své jednotce. Prosili o nocleh. Maminka jim řekla: „Prvně mně dejte zbraně, já je zamknu a zítra ráno vám je vydám.“ Sice neradi, ale zbraně odevzdali. Pak řekla: „Chvíli zde počkejte!“ a odešla do kuchyně. Zde řekla americkým vojákům, aby jí dali zbraně, ráno jim je vrátí. Zbraně zamkla v komoře a klíč si nechala. Pak pozvala německé vojáky dále. V kuchyni na sebe překvapeně zírali tři američtí a dva němečtí vojáci a nemluvili.
Maminka pak přinesla hrnec brambor a řekla jim, ať je oškrábou. Společně podle pokynů maminky dokončili večeři a přichystali štědrovečerní stůl.
S maminkou jsme se pomodlili a všichni jsme se dali do jídla. Byli vyhládlí, kohout zmizel velmi rychle. Maminka pak začala zpívat Tichou noc. Zpívali všichni, každý ve svém jazyku. Další koledy již však všichni neznali, tak jsme je zpívali střídavě, každý tu, kterou znal. Atmosféra se uvolnila, všichni se začali usmívat.
Maminka potom ukázala vojákům, aby přinesli z půdy slámu a dali ji na zem. Zraněný voják spal na lavici, ostatní na slámě. Němci těsně vedle Američanů, kuchyň nebyl moc veliká.
Ráno maminka zase ukázala vojákům, ať vynesou slámu do chléva a zametou kuchyň. Sama připravila snídani.
Při snídani maminka řekla německým vojákům, že američtí vojáci zbloudili, neví, jak se mají dostat ke svým. Němečtí vojáci jakožto průzkumníci byli v obraze. Vysvětlili těm Američanům, že musí jít lesem proti proudu potoka a asi po půl hodině přijdou k mostu. Tam ať se dají po cestě vpravo a po několika kilometrech dojdou k vesnici, která je v držení Američanů. Maminka pak přinesla zbraně Američanům a rozloučila se s nimi. Počkala asi půl hodiny, pak přinesla zbraně Němcům a taky se s nimi rozloučila.
To je konec příběhu. Já přeji všem, ať o vánocích mají alespoň takovou pohodu, jako byla v tom domku v Ardenách, i když si během roku třeba mezi sebou zrovna moc nerozuměli. A do nového roku přeji všem, ať dokážou stejně jako ta maminka řešit všechny problémy, i ty zapeklité, který nový rok přinese.
