Tento příběh vyprávěl jeden štamgast z jedné vesnické hospody a začíná stejně jako předchozí. Uprostřed vesnice stála hospoda a u ní byla autobusová zastávka.
Přibližně ve 23:00 přijížděl z města autobus a tento týden z něj vystupovali tři pracovníci, kteří se vraceli z odpolední směny. Dva zmizeli ve tmě, třetí prošel hospodou a šel do prvého poschodí. Byl to manžel dcery hospodského a bydleli spolu nad tou hospodou. V pátek však přijeli jen dva cestující. Oba zmizeli ve tmě, manžel dcery hospodského nepřijel. Jeden štamgast se zvedl a zaplatil. Nikdo nevěnoval pozornost tomu, že nešel ven, ale šel do prvého poschodí. A vstoupil do bytu, ve kterém bydlela dcera hospodského.
„Večeři máš v troubě a pojď už spát!“ ozvalo se z ložnice.
„Jo,“ zabručel příchozí a udělal to, k čemu byl vyzván.
V sobotu se po vesnici začaly šířit novinky: Manžel dcery hostinského v pátek odešel o chvíli dříve z práce a stavil se s kolegy na jedno pivo v hospodě. Bohužel se pokusil vypít dvě a ujel mu poslední autobus ve 22:30. „Nic si z toho nedělej, přespíš u mne a pojedeš domů ráno,“ řekl mu kolega. Udělal to, netušil, že jeden štamgast si všimne, že se nevrátil z odpolední směny a že toho zneužije. Nakonec to mělo soudní dohru. Dcera hostinského žalovala vlezlého štamgasta za znásilnění. Štamgast nezapíral, jen tvrdil, že dělal pouze to, k čemu byl vyzván. Soud ho neodsoudil.
Alespoň tak jsem to slyšel vyprávět od jednoho z těch štamgastů. Já bych řekl, že vlezlému štamgastovi měl soud dát alespoň nějakou podmínku, neboť svým jednáním uvedl mladou paní v omyl.
