Říkala mi jedna žena, která se věnuje péči o ukrajinské ženy a děti, že si společně vyprávěly o velikonocích a zvycích s nimi spojenými. Ukrajinky pomlázce divily: „Takový kulturní národ a takový barbarský zvyk:?"
Já jsem se dopátral následujícího vysvětlení původu tohoto, cizincům nepochopitelného, zvyku.
V době pobělohorské u nás jezuité vytvořili síť škol, na nichž se vyučovaly tehdy běžné předměty a zároveň se kladl důraz na hudbu a hraní divadelních her. Ta výuka hudby vedla k tomu, že mnozí jejich žáci se uplatnili jako muzikanti v zahraničí a o Čechách se mluvilo jako o konzervatoři Evropy. Jejich divadelníci vystupovali v okolí škol. O velikonocích hráli zdramatizovaný příběh Ježíšova umučení a zmrtvýchvstání. Poslední scéna byla, jak ženy jdou od hrobu, u něhož se stekaly s Ježíšem, vykládají všem, že Ježíš vstal z mrtvých a vojáci je rozhánějí. Vojáci při jejich rozhánění oužívali klacky či pruty.
Jelikož většinou tehdy nebyl k dispozici vhodný sál, hrálo kolegium profesorů a studentů tuto hru na dvorech velkých domů. Mělo to tu výhodu, že bohatí měšťané měli na svátky napečeno a hladoví studenti byli pohoštěni. Pak šli hrát do dalšího domu. Tenkrát nebyla televize a podobné věci, byl o ně zájem. Později hru převzali ochotníci různého druhu a časem z ní zůstala ta poslední scéna – rozhánění žen pruty plus pohoštění.
Podobně kolegium studentů a profesorů hrálo o vánocích hru o narození Ježíška. Jelikož ten příběh není moc dlouhý, nastavovali ho zpěvy, kterým se začalo říkat koledy. Zřejmě od slova kolegium. Stejně tak se na svátek Tří králů hrála hra o příchodu tří mudrců od východu, která rovněž zlidověla.
Na Moravě se hrála hra o Matyášovi Korvínovi, kterak ovládl Moravu, začal zde panovat a nakonec byl vyhnán. Prchal v přestrojení za ženu. Hra se nedržela historické skutečnosti, její autor zkrátka využíval autorskou licenci. Ve více míst ji taky převzali místní ochotníci a nakonec z ní zbyla jízda králů.
Jiné vysvětlení jsem nenašel.
