Evakuace ohrožených Afgánců je již nějakou dobu v popředí zájmu světových medií. Mluví se a píše hlavně o tlumočnících a jiných zaměstnávaných osobách.
Těmi nejvíce ohroženými jsou, podle mého názoru, afgánští křesťané. Je jich velmi málo. V Kábulu se jejich počet odhaduje na několik tisíc, z toho katolíků je tam několik set. Ovšem za odpadnutí od islámu má právo šárija jediný trest. Za tlumočení nebo údržbářské práce na velvyslanectví toto právo neuvádí žádné tresty. Možná si je vymyslel Talibán, možná se jen chtějí tito lidé dostat ven.
Občas se stane, že se některý muslim rozhodne přijmout křest. Pokud je to možné, tak se při tom dodržuje tento postup: Vše se dělá v utajení. Dotyčný člověk se odstěhuje od své komunity na neznámé místo, změní identitu, a pak je teprve pokřtěn. Ne vždy je to však možné, někdy se to nejeví jako nutné. V tomto případě se to však stalo nutností.
Ještě dvě poznámky: Takovýto člověk není již muslimem, je to něco řekněme jako Vietnamci u nás. Ti nikoho nezajímají a nikdo si jich nevšímá. Učitelky jsou rády, když mají ve třídě malého Vietnamce, protože to jsou bezproblémoví jedničkáři. Není proto třeba se jich obávat.
A druhá poznámka: Muslimové požádají o křest většinou tehdy, když udělali nějakou dobrou zkušenost s křesťany. Před léty bylo zemětřesením zničeno jedno město v převážně muslimské zemi. S pomocí tam dorazila křesťanská charitativní organizace. Místní malá komunita křesťanů si šla vyzvednout jídlo a stany, které přivezli, muslimové si nešli vyzvednout nic. Pracovníci charity je zvali, ať jdou taky pro pomoc. Muslimové odpověděli: „My jsme nedávno vypálili křesťanům kostel a zabili jsme jejich duchovního.“ – „To je sice špatné, ale pojďte si pro pomoc.“ – „Vy nám přesto nabízíte pomoc?!“ – „Ano. V Bibli stojí, že máme milovat i své nepřátele.“ – „To není možné.“ V příští dodávce pomoci proto pracovníci charity přivezli i Bibli v arabštině a ukázali jim příslušnou pasáž. Mnoho muslimů pak požádalo o křest.
