Měli jsme, a vlastně stále máme, přátele našeho věku, Budu jim říkat třeba Alena a Lubomír. Navštěvovali jsme se, popovídali o našich dětech a vnoučatech, zahráli si žolíka a vypili lahev vína.
Už se nescházíme. Co se stalo? U Lubomíra se projevila žárlivost, nejspíš chorobná. Najednou začal Alenu podezírat z nevěry, ačkoliv za celý život k tomu neměl důvod. Například jí začal vyčítat: „Tenkrát jsi přišla na schůzku o půl hodiny později. Přiznej se, že jsi byla s nějakým jiným klukem a mně jsi vykládala, že ses zakecala s kamarádkami.“ (To se stalo před 57 lety, kdy spolu začali chodit, celou tu dobu na to nevzpomněl.) Jindy jí zase vyčítal, že když měl před pěti lety srdeční potíže, chtěla, aby šel do nemocnice. Marně mu vysvětlovala, že měla strach o jeho zdraví. On věděl, že si tam chtěla přivést jiného. Lenka to nakonec vyřešila tím, že si našla pronájem bytu a odstěhovala se.
Pro nás to byl otřes, ani ne tak proto, že skončily vzájemné návštěvy, jako spíše proto, že nám bylo líto, do jakých problémů se naši přátelé dostali a navíc to těžce nesly i jejich děti. Začal jsem s Lubomírem rozebírat situaci a trochu mu naznačit, že by se měli vrátit k sobě. Jen se mi nelíbilo, že říká: „No, kdyby se omluvila, tak by to šlo.“
Myslel jsem si, že bych udělal záslužný čin, kdybych je dokázal usmířit. Zviklala mně však jedna doktorka, která mi řekla: „Lubomír má přes osmdesát let. U něho to je něco jako senilita, Nevidím šanci, že by se mohl vrátit do normálního uvažování.“ A dorazil mně kamarád, který mi řekl: „I kdyby se ti to podařilo, tak za dva-tři měsíce je to zase tam, kde to bylo, a zase si Alena bude muset hledat byt.“
Tak jsem to vzdal. Vážně zde není pomoc?
