U straší dcery máme tři vnučky, u mladší dva vnuky. Nejstarší vnučka a starší vnuk vždy drželi pohromadě, šli studovat na stejné gymnázium a pak se jejich cesty rozešly.
Vnučky zůstala v Ostravě na medicíně, vnuk šel do Cambridge dělat matematiku. Dne 9. 7. dělala vnučka poslední státnici, vnuk měl ten den poslední zkoušku. Dne 30. 7. měli oba promoci a oba nás na ni pozvali. Tím nás míním manželku a mne. Bylo nám jasné, že se musíme rozdělit. Já mám omezenou pohyblivost, na kratší vzdálenost potřebuji hůl, na větší radši berle. To mluvilo pro to, abych zůstal v Ostravě. Vnuk však dával najevo, že by rád viděl mě, poněvadž jsem jeho vztah k matematice rozvíjel snad již od mateřské školky. To rozhodlo: manželka šla na promoci v Ostravě, já v Cambridge. Jeli jsme tam čtyři: dcera, zeť, mladší vnuk a já. Letěli jsme do Londýna Stansted, tam se přejde jen do přízemí na vlak, který jede do Cambridge.
Při východu z nádraží jsem si vzpomněl, jak jsme před 30 lety jeli s kolegou na konferenci do Solihullu v blízkosti Birminghamu. Tenkrát ještě u východu z nádraží stáli zřízenci a odebírali od cestujících jízdenky. Kolega se snažil tomu zřízenci vysvětlit, že jsme tam na služební cestě, že budeme podávat vyúčtování a k tomu musíme doložit jízdenku, jinak nám to neproplatí. Zřízenec nechápal, jednak naše angličtina byla špatná. Oba jsme byli z generace, která se ještě na gymnáziu (tenkrát jedenáctiletá střední škola) učila němčinu, jednak anglický gentleman dostane proplacenou služební cestu, aniž by předkládal jízdenky. Proto měl těžkou domluvu s tím zřízencem. Já jsem šel kousek za ním sousedním východem, u kterého stála zřízenkyně, a já jí řekl: „Mohu si nechat tu jízdenku jako suvenýr?“ a ona přikývla. Dneska již při východu z nádraží odebírají jízdenky automaty.
Univerzita je město ve městě, jak ukazuje mapa.
Na plastické mapě je vidět, že každá kolej má nádvoří, většinou čtvercového tvaru, kolem něhož jsou budovy. Některé koleje mají nádvoří dvě, výjimečně i tři. Ve středu univerzity je univerzitní kostel Grate Saint Mary, česky by to bylo Panny Marie. Všichni studenti musí bydlet v blízkosti, maximálně 3 míle od tohoto kostela. Dojíždění z větší vzdálenosti je zakázáno. Rovněž je zakázáno, aby studenti měli nějaký vedlejší pracovní poměr. Univerzita se skládá z 31 colleges, čili kolejí. Má tedy jinou strukturu, než je obvyklé.
Většina budov je ve stylu anglické gotiky, jen vzácně lze vidět moderní budovu.
Budovy univerzity jsou postaveny z kamenných kvádrů. Ty jsou tesané tak přesně, že by mezi ně člověk těžce zasunoval papír.
Některé jsou kombinovány z kamenných kvádrů a režného zdiva, tedy z glazovaných cihel.
U parku jsem uviděl telefonní budku. Šel jsem se do ní podívat, zda je přeměněná na knihovnu, jako je tomu na některých místech u nás. Nikoliv, bylo tam sluchátko.
Na každé koleji je velká studovna. Během školního roku je otevřená 24 hodin denně. Někteří studenti jsou sůvy, takto se jim vychází vstříc. Kdyby však na ně přišla slabost, jsou ve studovně dvě lůžka, mohou si odpočnout od učení.
Každá kolej hospodaří sama. Nejbohatší je Trinity, té patří pozemky až k moři, řetězec supermarketů a mnoho dalšího majetku.
Každá kolej má vlastní jídelnu. Vnuk nás vzal do jídelny koleje Gonville & Caius. Je v prvém poschodí, vedou k ní dvoje schody, jedny pro studenty, druhé pro vyučující. Rovněž má dva vchody. Mají společné večeře. Prvně přijdou studenti. Pak zazní gong, studenti se postaví a vejdou profesoři. Jeden z nich přednese latinskou modlitbu před jídlem a pak usednou k jídlu. I v jídelně je část oken barevných. Připomínají významné osobnosti, které zde působily, a jejich objevy.
