Víkendové silniční šílenství

Nedělní odpoledne bylo navzdory předpovědi počasí celkem prosluněné, ale davy lidí kolem dálnice přesto vypadaly podezřele. Že by se tady jel nějaký závod? A pak mi scvaklo, on se jel, v Brně velká cena. Tak to jsi v pěkném průšvihu!

A skutečně, provoz byl neobvykle hustý. Zatím se však nic drastického nedělo, a tak jsem prožíval pocity prvních automobilových jezdců. Mosty přes dálnici byly obsypané lidmi. Na loukách kolem seděly rodinky v piknikové atmosféře, deka, košík s jídlem, malé děti batolící se kolem. Ty lidi se asi zbláznili, to nemají nic jiného na práci, než posedávat kolem dálnice a koukat na auta?

A v tom to přišlo. V téměř souvislé koloně v obou pruzích, pohybující se 130 – 150 km rychlostí, přilétly tři motorky. Téměř závodní stroje, kočka na tandemu, proplétaly se hbitě mezi auty. Předjížděly zprava, zleva, sem tam prostě po středové čáře mezi dvěma auty. Musely jet tak nejméně 160. Začal jsem se bát. Sem tam se do toho přidával víkendový rekreant s nějakým silnějším autem a na dálnici začalo být horko.

Už jsem chápal ty lidi. Možná se nedívají jenom na úchvatné dvoukolové mašiny, možná čekají na nějakou parádní bouračku, napadlo mne. Následujících 100 km jsem strávil ostražitým monitorováním všeho, co se okolo mne dělo, neustálým přibrzďováním a zrychlováním, případně uhýbáním. Vše se to odehrávalo v neustálé 130 km rychlosti a kupodivu, první malou havárii jsem viděl až před Prahou. Na to množství aut a rychlost, kterou se pohybovala, na to množství motorek, které tím kličkovaly, to dopadlo celkem dobře a zřejmě tento víkend rekord v mrtvých nepřekonal.

Ale stejně. Na dálnici se nacházeli asi přece jen zkušenější jezdci. Ovšem zákony pravděpodobnosti jsou neúprosné. Co si myslí mladík s přítelkyní za zády poletující po dálnici 160 km rychlostí mezi dvěma kolonami aut? Že takto objede zeměkouli? Přiznám se, že nechápu.

O dovolené jsem najel 7 tis. km po USA. Bylo to k zbláznění. Všichni dodržovali povolených 75 mil na dálnici. Když byla v národním parku cedule 25 mil, auto přede mnou tak také jelo. Rovná široká silnice, nikde nikdo, nevydržel jsem a předjel jsem. Jen jsem zaregistroval udivený pohled v očích předjížděného řidiče. Po pár dnech jsem se to také naučil a to vražedné tempo začal dodržovat. Jenže za těch 7 tis. km jsem viděl pouze jednu malou havárii na křižovatce v malém městečku. Kdykoli ale jedu u nás po mém 100 km úseku dálnice, vidím alespoň jednu nehodu. V čem je příčina, že jezdíme hůře než kovbojové z divokého západu? Na naší dálnici jsem si po příletu skutečně připadal daleko divočeji.