Věci veřejné nejsou k smíchu

Pro jistotu ale předesílám, že tématem blogu nejsou Věci veřejné, ale opravdu věci veřejné. Jak se zdá ve zmatení pojmů se řada lidí domnívá, že s věcmi veřejnými lze lehkomyslně žertovat, že nějaké to zadlužení státu, ve kterém žijí, nebo pád vlády jsou jen příjemná povyražení u večerních televizních novin. Bohužel však, jak vidíme na příkladu Řecka, nelze tyto věci brát vůbec na lehkou váhu.

Hodně lidí má za to, že největším problémem současnosti je korupce a rozkrádání. Ono se opravdu dost rozhazuje, ale slovo krádež je ošemetné. Peníze mizí veřejných rozpočtů tisíci různými způsoby, mnohdy legálními. Nějaká ta obálka při tom sem tam také proběhne, ale to je jen špička ledovce. Dokonce i předražené státní zakázky neodsávají tak moc, jak by se zdálo. Právě ono zprofanované Řecko jasně ukazuje, že veřejné peníze tečou v dnešních sociálních státech proudem téměř všem a těžko hledat občana, který by byl na státu finančně úplně nezávislý.

Kritické pro veřejné rozpočty jsou hlavně mandatorní výdaje. Sociální polštář je samozřejmě nutný, ale sociální dávky v budoucnu nemohou občanům zabezpečit obvyklý (či průměrný) životní standard, jak tomu je v mnoha případech, ale pouze minimum sloužící k odražení se ode dna a postavení se na vlastní nohy. Pokud je dnes cca 50% obyvatelstva (včetně státních zaměstnanců) závislých na příjmu z veřejných peněz, jedná se o stav neudržitelný. Cesta z něj musí skutečně vést přes motivační sociální podporu a privatizaci mnoha funkcí veřejné správy – ať se to někomu líbí či nelíbí.

Kámen úrazu je však v tom, že státy současnosti nepatří ani tak jejich občanům, jako spíše jejich zaměstnancům. Vezmeme-li v úvahu státní zaměstnance, jejich rodinné příslušníky, důchodce, děti, zaměstnance firem s nadpolovičním podílem zakázek pro stát, jsme myslím dokonce nad hranicí 70%. Tak jaképak osekávání státních výdajů? Každá strana, která přijde s tímto nápadem, dostává zákonitě na frak – a to nejen u nás, ale napříč Evropou od Řecka až po Velkou Británii. Je z toho vůbec možná cesta ven? Není. Bude nejdříve muset být asi opravdu zle. Až se prosadí mudrlanti tvrdící, že se dluhy nemají platit, až se investoři, kteří půjčovali, přesvědčí, že se neplatí a přestanou půjčovat…. tak už prostě nebude jiné cesty a to uskromnění přijde. Zatím je to ale jen takové kočkování. Peněz je stále dost i na různé nesmysly. Příkladů je spousta, ale jeden si nemohu odpustit.

V uplynulých dnech se opět objevil v Praze, tentokrát na Vltavě, růžový tank. Opakovaný fór po dvaceti letech mi ale už vůbec nepřipadal vtipný. Hned mne napadlo, že takovou trapnost asi nepodniká nikdo za své. A ejhle – náklad přepravy zaplatil Vojenský historický ústav, umístění na řeku, hlídání a další bude platit jakási obecně prospěšná společnost, samozřejmě z grantu. Je to jasné – celá taškařice je, jak už se u nás stalo zvykem,  placena z veřejných peněz. To se nám to špásuje, když nám lidi dávají, řekl by slavný válečník Švejk. Lze ještě dodat, že pokud je posláním Vojenského historického ústavu vystavovat uprostřed Vltavy růžové tanky, pak máme dalšího adepta na rušení zbytečných institucí veřejné správy.

Zkrátka osekáváme mateřské příspěvky, zvedáme platby ve zdravotnictví, budeme zavádět školné ….. ale zas tak zle není, na hlouposti máme stále peněz dost. Není ale divný národ, který si dnes už bez veřejných peněz neumí dělat ani legraci?