Syndrom ublíženosti

Objevuje se to čím dál více a bulvární média to s chutí přiživují. Kdekdo se cítí ublížený a jediným lékem na zmírnění utrpení by prý byly peníze. Když se však hlouběji zamyslíte, je za tou ublížeností cítit jenom ty peníze. Pár příkladů z praxe.

V souvislostí s mistrovstvím světa v lyžování byly vybudovány s přispěním státu nové vysokoškolské koleje. Samozřejmě s podmínkou, že budou sloužit po cca 3 týdny ubytování sportovců. Přesto se v televizním vysílání objevily šoty s naříkajícími studenty, kteří si nové koleje pochvalovali, nicméně odsuzovali fakt, že se musí na dobu šampionátu vystěhovat. Chápu snahu médií po lovení senzací za každou cenu, ale kolem mistrovství bylo daleko více jiných momentů zasluhujících kritiku, než právě tento.

Ono významné události vůbec přitahují pozornost všech možných spekulantů. Náhle se objevili také dědicové architekta, který projektoval vysílač na Ještědu, opět strašlivě postižení tím, že symbol vysílače byl využit při propagaci lyžařského mistrovství. Předek zřejmě dostal za projekt zaplaceno (mizerně socialisticky, ale kdo z nás dostal za svou práci tehdy více?) a mohl by být nakonec šťastný, že jeho vize mohla být i za totality realizována. Ale potomci zavětřili peníze, tak hurá na ně, je tu zneužití autorských práv. Nevím, možná z toho šikovný právník něco vytříská, ale moc košer to není. Každopádně ať vás raději nenapadne se na Ještědu náhodou fotit.

Slavná záměna dětí je také příběhem sama o sobě. Co se stalo, je opravdu ošklivé. Ale to utrpení rodin má skutečně hodnotu 3 mil. Kč? Ještě dnes, když přijdete při nehodě o oko, nohu, či jinou část těla, skončíte pravděpodobně s odškodněním 100 tis. Kč. Děti ani rodiče nepřišly k sebemenší úhoně. Nechci zlehčovat jejich citové utrpení, ale možná je za tím spíše daleko více vzteku. Měl by být samozřejmě vypátrán skutečný viník a exemplárně potrestán. Ale 3 mil., za co? Normální psycholog vám potvrdí, že se žádné celoživotní následky konat nebudou. Na celé věci je trestuhodné hlavně to, že má konkrétního viníka, který by měl nést vážné důsledky, aby se něco podobného nikdy už neopakovalo. Jenže u nás k vypátrání viníka nedojde, a tak aby rodiče byli zticha, dáme jim pár milionů.

Poškozeni jsou také občané pražského Chodova. Na opuštěném plácku za jejich domy se má konat megakoncert Madonny. To příkoří, to utrpení. Bude to možná tak dvě hodiny slyšet a kolem domů jim asi projede více aut! Obyvatelé českého venkova, za jejichž zahradami se konají v létě různé tancovačky či technoparty pražských výrostků, by mohli vyprávět svoje. V Praze to jistě ohlídá tisíce úředníků, proměří vše možné a hluk, který do chodovských paneláků pronikne, nebude větší než od tramvaje jedoucí po Nuselské. Ale už tu máme iniciativu, petici a uvidíme. Třeba bude nějaký bonbónek, abychom to lépe spolkli.

 Podobné a další křivdy vidíme a čteme dnes a denně. Někdy ale v těch umělých ty opravdové poněkud zanikají.