Slabinou demokracie je …. demokracie

Demokracie je nejspravedlivějším uspořádáním společnosti, které však selhává ve válkách a krizích. Už staří Římané dávali v této situaci přednost diktátorům. Covid nás bohužel o této skutečnosti dnes a denně utvrzuje.

Asi se nejedná o jednoznačně přijímanou pravdu, ale vývoj lidstva nic lepšího, než demokracii, nepřinesl. Pluralita názorů, prosazování většinového zájmu a současný respekt k potřebám menšiny … to vše zní velmi dobře a velmi dobře funguje v dobách prosperity a růstu. V krizových situacích však demokratická práva brzdí rychlá řešení a neumožňují prosadit razantní kroky. Římská republika proto měla pro tyto případy institut voleného diktátora, který přebíral velení.

Vyspělé demokracie 20. století měly štěstí, že pod tlakem krizových situací byly schopny zvolit do svého čela sice ne diktátory, ale silné vůdce – typický případ Británie a Winston Churchill. Lid nakonec pochopil, že bez vůdce krizi překonat nepůjde, a byl ochoten jeho rozhodnutí respektovat. V přešlechtěných demokraciích 21. století, kdy lid je rozmazlován velkorysostí sociálního státu a desetiletími hospodářské stability a blahobytu, se ale nutnost přizpůsobení se většině a semknutí za účelem boje s nenadálým ohrožením bohužel vytrácí.

To jasně ukazuje situace s covidem. Desetitisíce trpících, stovky umírajících denně, a přitom zhruba třetina společnosti zavírá oči a tvrdí, že se nic neděje. Stačí otevřít diskuse pod články o přírůstku onemocnění a příspěvky se opakují, jako přes kopírák. Čísla jsou zkreslená, „oni“ nám lžou, je to jen byznys, nic se neděje, chceme normálně žít ….. Mezitím se plní nemocnice, zdravotníci jsou na pokraji sil a umírají desítky až stovky lidí denně. Nechybí ani argumenty ohánějící se demokracií, typu já jsem svobodný, zdraví je věcí každého jednotlivce atd. Bohužel v případě války nebo epidemie nelze dost dobře říkat, že mne se to netýká. To jsou situace, které se dotýkají naprosto všech, a vyžadují razantní většinová řešení. Řešení dotýkající se i těch, kteří s nimi nesouhlasí.

Demokraciím trvalo dva roky epidemie, než se otevřela otázka povinného očkování. Samozřejmě jde o tvrdý zásah do integrity jedince. Zásah dotýkající se přímo jeho osoby a doslova jdoucí pod kůži. Začíná být čím dál zřejmější, že bez tohoto zásahu se společnost neobjede. Nemáme zatím sice vůdce, kteří by našli odvahu a postavili se s tímto rozhodnutím před národ, ale doba vykoupená i za cenu tisíců mrtvých postupně nazrává. Objevují se první signály v jiných zemích, u nás se schyluje, jak jinak, ke kompromisní salámové metodě postupného rozšiřování povinnosti očkování. Čekají nás ještě zuřivé debaty, zoufalé protesty, soudní pře a další peripetie, ale směr je již vytyčen a karavana se dává do pohybu.

Bude to stát asi ještě další tisíce zemřelých, ale společnost snad najde nakonec řešení, které přinese kýžený návrat k normálu. Až to jednou překonáme, nezapomeňme na to, co nás to stálo a co vše šlo udělat jinak. Lze si jen přát, aby z této zkoušky vyšla demokracie dále posílena. I s vědomím, že v situaci ohrožení musí nastoupit tvrdé povinnosti diktované většinou, jinak demokracie nemá šanci na přežití, a s ní ani práva a svobody menšin.