Přiznávám se - jsem myslivec

Článek jedné zapálené blogerky popisující myslivce jako kreatury střílející na potkání pejsky a kočičky, šikanující a prohledávající kolemjdoucí, devastující nebohým majitelům golfových hřišť  jejich majetek a vůbec páchající ještě mnohá další zvěrstva mne přiměl k zamyšlení. Ano, také jsem podlehl této deviaci a jsem myslivec. Neměl bych se nechat náhodou léčit? Jak se toho dá jen  zbavit?

Mám rád přírodu, a tak jsem se dal k myslivcům. My Češi se vůbec rádi k něčemu dáváme, je to náš národní sport. Když se to náhodou ukáže jako ošklivé, řekneme, že jsme tam vlastně ani nechtěli a jen jsme se tam dali. Ale odbočují od tématu. Já jsem asi nevyléčitelný, za to že jsem myslivec, se totiž zatím ještě ani nestydím. To zde na blogu tvrdí i jeden poslanec, tedy že se nestydí za to, že je poslancem za svou partaj. Já za to na rozdíl od něj ale nejsem slušně placen, ba právě naopak. Mne to stojí dost času, peněz a hodnota mých úlovků tyto náklady pokrývá tak z jednoho procenta. Je to tedy se mnou asi vážnější.

V našem venkovském spolku je parta místních chlapů, kteří zde žijí s předky po staletí, mají silný vztah k přírodě a v okruhu mnoha kilometrů znají doslova každý kámen. Honitba se rozkládá kromě jiného také na jejich vlastních pozemcích. Chodí v zimě do lesa krmit (mimochodem to krmivo jim nikdo nedá ani nezaplatí), odchovávají druhy zvěře, které v okolní přírodě v posledních letech vymizely, a vypouštějí je zpět, budují krmelce …. A také střílejí. Ne ovšem bezhlavě po všem živém, jak asi milovníci pejsků a kočiček pevně věří, ale podle plánu provádějí průběrný odstřel zvěře, aby přežily skutečně jen ty zdravé a silné kusy (když už jsme jim ty vlky a medvědy vyhubili, aby neškodili houbařům).

Když zajedu v zimě do lesa ke svému krmelci a brodím se sněhem s pytlem sena a kbelíkem obilí, cítím zvrácenou rozkoš, že dělám něco pro to, aby v našich lesích ještě nějaká ta zvěř přežila. Abych pravdu řekl, docela je mi také dobře, když se mi podaří trefit nějakou tu kachnu na podzimním honu. Lovecké pudy asi přece jen více dřímají v mužích než ženách. Ale to jaksi k myslivosti patří, že? Ostatně stejně jsme si ty kachny předtím odchovali (na základě všech nutných povolení a se souhlasem majitelů rybníků).

Na druhé straně by se dalo vyprávět, co takový domácí mazlíček (pejsek, kočička, terénní čtyřkolka…) dokáže v lese natropit. Ale nebuďme ironičtí, každý věří asi své pravdě. Chtěl bych jenom oné vášnivé nepřítelkyni myslivců sdělit, že všude jsou lidé. Lidé dobří i špatní jsou jak mezi myslivci i nemyslivci. Co dokáže člověk v lese provést zvěři, stromům či chráněným rostlinám, je opravdu mnohdy příběh k nevyprávění. Nechápu lidi, kteří mají to svědomí trápit psa v bytě na pár metrech čtverečních. Pes je od přírody lovec, že by měl mít ale právo být jednou týdně vyvezen do lesa a proběhnut se za divokou zvěří, je pěkný nesmysl. Že leckdy zapálený myslivec tropí hlouposti, je asi také pravda, ale …..

Dejme si pozor na jednoznačné soudy. Karikovaný pohled na myslivost z pražských paneláků skutečnou podstatu věci nevystihuje. Znalci přírody používající les k venčení svých miláčků a sběru hub by se mohli například zamyslet, zda se o to vše kolem nemusí také někdo starat. Myslivec je totiž tvor přírodě  většinou spíše prospěšný. Dá se to říci i o všech dalších návštěvnících lesa?