Přerozdělování žádné nové hodnoty nevytváří

Slyšíme to neustále. Když dá stát peníze na náš projekt, mnohonásobně se mu to vrátí! Zajímavé ale je, že stát dává do různých projektů stamiliardy ročně, ale jeho zadlužení se neustále zvyšuje. Kde jsou tedy ty naslibované výnosy? No přece nikde, někde se vzalo, jinam přidalo, ale suma sumárum nula z nuly pošla!

Problém je totiž v tom, že stát dává pouze peníze, které někde jinde sebere. Může tedy nakrásně podpořit někomu výstavbu fabriky, která zaměstná další lidi a může se jevit jako užitečná. Jenže před tím musí stát peníze zase někomu jinému sebrat. A co když ten jiný by věděl, jak ty peníze investovat ještě lépe? Třeba by zaměstnal lidí ještě více. Nebo je jen tak utratil a koupil více salámů a piva z fabrik, které by zaměstnaly více lidí při jejich výrobě atd. Jenže stát mu ty peníze sebere, takže smůla. Jeden podpořený se bude radovat, ale tisíce obraných budou mít o kousíček méně. Svobodné rozhodování občana je tak v praxi nahrazeno rozhodováním úředníka (či ještě hůře politika), komu činit dobře, a komu ne. Je to v pořádku?

Názorným příkladem je bezplatné přidělení emisních povolenek. Okamžitě se ozvalo pochvalné mručení energetické a teplárenské loby, že se to státu vrátí v pracovních příležitostech těmito odvětvími vytvořených. Možná ano, možná ne. Ono by se ale dalo vytvořit pracovní místa také tak, že jim stát povolenky prodá a za ty peníze zaměstná více úředníků. Špatný příklad? Tak co třeba tak, že stát na základě výnosu z prodeje povolenek nezvýší DPH a jeho občané si koupí více spotřebního zboží, které dá práci lidem ve zpracovatelském průmyslu, který znečišťuje životní prostředí přece jen méně, než energetika? To už je lepší? Jako akcionář ČEZu mám samozřejmě radost, ČEZ ty povolenky prodá, vydělá peníze a mne čeká vyšší dividenda. Jako občan ČR však nevím, skutečně to bylo dobré rozhodnutí?

Emisní povolenky jsou sice specifické, ale přesto jasným důkazem toho, že cesta do nebes (bezemisní výroby) je dlážděna pekelnými opatřeními (na rozdíl od cesty do pekla dlážděné dobrými úmysly). Emisní povolenky měly být rozdány výrobcům a motivovat je k tomu, aby prováděli protiemisní opatření, což by jim přineslo příjem z prodeje nevyužitých povolenek. Postupně by se objem zdarma vydaných povolenek snižoval a tlak na ekologické investice by tak vzrůstal. Jenže přišla mezitím krize, poklesla spotřeba energie, povolenek vydaných na základě minulé výroby byl náhle přebytek a ty se staly pro ČEZ, AccelorMittal a další velké znečišťovatele zdrojem příjmu v řádu stamilionů korun. Místo tlaku na ekologická opatření - výhodný byznys. Bezplatné přidělení současným výrobcům rovněž eliminuje nově vznikající konkurenci, která si povolenky jako nový znečišťovatel musí kupovat, takže příjemné je spojeno s užitečným. Jak to celé prospívá přírodě či státnímu rozpočtu, neví kromě lobbyistů opravdu nikdo.

Pokud tedy slyšíme o dárečcích od státu, které budou štědře vynahrazeny, buďme opatrní. Stát není skutečně dobrý hospodář a už vůbec ne dárce. Státy vynikaly vždy perfektně v jediné činnosti – ukládání daní.