Osmdesát procent občanů chce přispívat na bydlení ostatním

Podle průzkumu si prý 80% občanů myslí, že stát by měl pomoci lidem s dostupností bydlení. A protože stát jsme my, tak tedy chtějí na bydlení ostatních platit?

Nedostupnost bydlení si udělaly populistické strany tématem volební kampaně. A tak do nás hustí dnes a denně, jak mladé rodiny nemají kde bydlet, byty jsou u nás nejdražší na světě, bydlení musí být podporováno ….. Samozřejmě, kdo by nechtěl bydlet ve vlastním? Ale fakta jsou jednoznačná.

Cena nových bytů raketově v posledním roce vystřelila. Ne ovšem proto, že bytů by byl nedostatek. Vláda zběsile rozdává na dluh peníze, které nejsou kryty odvedenou prací, a proto dochází k rekordnímu znehodnocování měny, inflaci. Zoufalí občané hledají nějaký prostředek uchování hodnoty, a proto nakupují akcie, zlato, kryptoměny a nemovitosti, z nichž nejsnadněji udržovatelné jsou byty. Růst cen bytů není tedy způsoben ani tak nedostatkem dostupného bydlení, jako spíše nedostatkem příležitostí k rozumnému ukládání peněz.

Ohledně bydlení je totiž statistika neúprosná. Fakticky v ČR žádný nedostatek bytů neexistuje. Předně s bydlením jako takový problém není. Nabídka bytů je dostatečná a i mladá rodina si může dovolit pronájem odpovídajícího bytu. Samozřejmě není to levné, ale ani nedostupné. Výdaje na bydlení představují procentuálně (se zohledněním kupní síly) v nejvyspělejší zemi EU, za kterou tradičně považujeme Německo, 24% příjmu domácnosti, zatímco v Česku je to 25%, žádný dramatický rozdíl. Rozdíl je ve vnímání toho, co bydlení je. Zatímco v Česku je všeobecně šířena a populisty podporována myšlenka, že bydlení je bydlení ve vlastním domě nebo bytě, ve světě tomu zdaleka tak není. Například v onom obdivovaném Německu žije 49% obyvatel v nájemních bytech, v Česku je to pouze 22%. Češi si prostě zvykli žít ve vlastním, jistota je jistota. Že bydlení ve vlastním má řadu nevýhod, jako ztráta mobility (postavte mi fabriku za humny, já se stěhovat nebudu) nebo celoživotní úvazek k jednomu místu, vidět prostě nechceme. A ještě navíc k tomu 20% všech objektů v ČR je používáno pro druhé bydlení, rekreaci. Mít byt v hlavním městě a chalupu na víkend do dvou hodin jízdy skutečně není standardem ani v hodně ekonomicky vyspělých zemích. 

Kde se tedy bere ono přesvědčení, že bytů máme málo? Realita vypadá právě opačně, v ČR je 652 tis. neobydlených bytů, z toho dokonce 46 tis. v Praze. Ono právo na vlastní byt pro mladé rodiny je skutečně sociální fata morgana. Nic takového, jako právo mít svůj byt ve 30 letech, kdy jsem pracoval sotva pět let po vysoké škole, nikde ve světě neexistuje. A už vůbec ne v hlavním městě, kde funguje spolehlivě polohová renta, kterou už znal starý dobrý Marx (poznámka pro levicově smýšlející občany). I dobře placení manažeři v New Yorku nebo Londýně dojíždějí běžně dvě hodiny denně do práce ze satelitů na předměstí. Prostě byt na Manhattanu, v City nebo na Vinohradech nemůže mít každý, kdo si vzpomene. Jediné, co snad u nás zaostává, jsou sociální dávky na bydlení. Ty jsou v Německu v přepočtu na kupní sílu 3x vyšší, než v ČR. Tedy i tak vyspělá ekonomika, jako německá, musí některým skupinám obyvatel na bydlení přispívat. Nemají tam ovšem šmejdy obchodující s doplatky na bydlení. To je zase o nastavení systému a schopnosti zamezit jeho zneužívání.

Sečteno a podtrženo, v ČR žádný nedostatek bytů neexistuje. Zpackaný proces povolování staveb sice situaci nezlepšuje, ale ani on není tím hlavním viníkem. Tím je bohužel neodpovědná fiskální politika státu, která podporuje znehodnocování měny a spekulativní investice. Pokud dáme do pořádku státní rozpočet, podaří se napravit celou řadu nešvarů, nejen bydlení. To je však bolestivý proces, proto je snazší hledat cestu v dalších dotacích a podporách. Samozřejmě z peněz pořízených na dluh. Takže spirála směřující k finanční krizi je úspěšně dále roztáčena.