Odpočitatelné položky na děti nebo raději na rodiče?

Vlády vezoucí se na vlně populismu většinou rády předvádějí, jak pečují o blaho rodin a růst příštích generací. Charakteristickým jevem takových populistických a někdy i populárních opatření bývá nějaká forma rodinných přídavků či daňových odpočtů. Jelikož přídavky nefungují optimálně, prosazuje se stále více názor, že cesta daňových odpočtů je lepší. Ovšem automaticky bývají zvažovány odpočty na vychovávané dítě. Není však čas se zamyslet nad odpočty na podporovaného rodiče?

Ač se to zarytým altruistům horujícím pro podporu všech potřebných (nejlépe z peněz těch ostatních) nelíbí, přídavky na děti se v minulosti neosvědčily a vedou skutečně mnohdy k sociálnímu dumpingu. Podporované děti pak mnohdy končí na ulici, zatímco podporu inkasující rodiče v hernách a výčepnách. Daňové řešení se jeví ekonomicky jako racionálnější. Pokud jsou děti podporovány daňovým odpočtem, motivuje to jejich rodiče více vydělávat a snažit se je tak zabezpečit vlastními silami. Ano, to je poněkud lepší, avšak také ne dokonalé. Ono uživit dítě do plnoletosti je jedna věc, ale vychovat z něj řádného člověka a daňového poplatníka je věc druhá. Tj. to, že někdo vychová x dětí ještě neznamená, že z nich budou aktivní přispěvovatelé do státního rozpočtu, a ne jedinci, dále přisátí na veřejné finance, společnosti jako takové nic nepřinášející.

Připusťme tedy myšlenku, že daně mají hrát ve společnosti i jinou roli, než fiskální, tj. zdroje veřejných peněz. Toto je samo o sobě myšlenka ne až tak samozřejmá, jak by se ve světle dnešních sociálních států zdálo. V historii až do nedávné doby totiž platilo, že daně neodpouštěla ani smrt a většina z nich byla konstruována jako daně z hlavy, nikoli z příjmu. Ale to je poněkud jiné téma. Moderní sociální státy začaly s daňovým systémem pracovat také jako s nástrojem ovlivňování chování občanů a zavádějí do něj mnoho politicky motivovaných prvků. Jedním z nich je tedy i nějaká motivace občanů k výchově mladé generace. To je samo o sobě ohromným paradoxem dnešní doby. Kam jsme dospěli, když místo přirozené snahy o reprodukci musí být občané motivováni k pořizování dětí státní politikou? Přiznejme si také na rovinu, že tato snaha politické reprezentace není dána ani tak nějakou filantropií, ale hlavně cílem zachování si základny pro vybírání daní. A kvůli tomuto cíli jsou státy ochotné také i nějakou tu daň i odpustit, hlavně, když nám přivedete na svět nového daňového poplatníka.

Až potud tedy pochopitelné (i když ne nutně správné). V tomto systému by dával však daleko vyšší smysl odpočet daně na podporované rodiče. Proč by si nemohly děti podporující finančně své staré rodiče část těchto nákladů odpočítávat z daňového základu? Rodiče by to tak motivovalo jednoznačně k tomu, aby své potomky vychovávali odpovědně a způsobem, kdy by tito pociťovali také svou povinnost se o ně ve stáří postarat. Namítnete asi, že by to nefungovalo, mezi rodiči a dětmi se s odpočtem podvádělo atd. Ale ono to přece nefunguje ani obráceně, ke kolika dětem se skutečně ta státní podpora dostane? Ty prostředky by mohly procházet přes zvláštní účet, aby byly podchyceny skutečné finanční toky. Mnoha starým lidem, kteří vychovali úspěšné potomky, by to pomohlo zvýšit významně životní úroveň. Staří lidé si většinou o podporu dětem totiž stydí říci a mnohdy by se jim hodilo více pár tisíc navíc na kvalitní potraviny a účty za bydlení, než videorekorder nebo košíček luxusních dobrot od dětí k vánocům či narozeninám. Po krachu všech těch penzijních pilířů by zde byl konečně systém podporující zabezpečení lidí na stáří přirozenou cestou – výchovou vlastních potomků.

Kdysi něco podobného suploval systém odchodu do důchodu podle vychovaných dětí u žen. Řešení s odpočtem nákladů na podporu rodičů z daňového základu je však transparentní a jednoznačně podporující mezigenerační solidaritu. Stálo by za to zahájit na toto téma alespoň odbornou diskusi.