Noblesní Japonsko (COS3)

Ze Soulu jsem dorazil do Tokia po cca 3 hodinách pohodlného letu. Korean Airlines mi daly totiž velkoryse mimo program letenku do byznys třídy, takže jsem se věnoval ve společnosti příjemných letušek degustaci vín a jiných dobrot.

Na letišti zaujaly celníka při prosvěcování mého kufru konzervičky. Nechal mne kufr rozbalit a odkudsi vytáhl lékárnické váhy. Mou zvědavost, co se bude dít, rozptýlil přesným převažováním jednotlivých kousků. Účelem bylo nejspíše zjistit, zda jsem si do nich nezavařil něco nekalého. Při představě přesnosti Japonců a Čechů mne polil studený pot. Snad se váha nebude příliš odlišovat! Výborně, konzervy prošly japonskou výstupní (tedy spíše vstupní) kontrolou a byly spolu se mnou vpuštěny do říše vycházejícího slunce. Poté, co se mi trochu protočily panenky nad lístkem za cca 600 Kč za autobus z letiště, jsem vyrazil směr Shinjuku.

Jak jsem pochopil, Tokio má v podstatě několik center a Shinjuku je jedním z nich (i když ne hlavním). Zde se trapně opakovala má korejská zkušenost s hledáním hotelu. Pro změnu mne dostala zase turistická mapa, kde byl puntík s jeho jménem zakreslen o ulici vedle. Na dotazy po hotelu jsem dostával velmi rozpačité odpovědi, zkrátka ho tam nikdo neznal. Tokio je jedna výšková budova vedle druhé, a tak docela chápu, že sami Japonci, kteří v jedné z nich pracují, ani neví, co je o dva baráky dále. Hotel jsem samozřejmě nakonec objevil, ale stálo mne to ztrátu více jak hodiny času, takže jsem do města vyrazil již po soumraku. Hotel sám o sobě  byl v japonském stylu, tak dokonalém, že mi chvíli trvalo pochopit, že ta dřevěná deska ve skleněné fasádě je vchod. Na pokoji však moderní Japonsko důstojně reprezentovala záchodová mísa připomínající spíše mixážní pult. K čemu ta všechna tlačítka byla, jsem neměl čas podrobně studovat, ale mísa by určitě byla schopna provést důkladný rozbor všeho, co v ní skončilo.

První zjištění – Japonci neustále chvátají. Všichni byli v poklusu a ani ten automat na prodej lístků v metru s vámi nemá trpělivost. Musíte si totiž najít cenu podle cílové stanice. Jakmile však při jejím hledání na displeji zaváháte, celá transakce se stornuje, a začínáte znovu. Systém 3 vteřiny a dost mne začal školit v japonském tempu.

Večerní Ginza mne ohromila. Představte si něco jako 5. avenue na Manhattanu, ještě tak o stupeň luxusnější a upravenější. Světové módní značky se střídají jedna za druhou, mezi tím se pohybují usměvaví lidé v oblecích a všude naprosto čisto, i když o odpadkový koš nikde ani nezavadíte. O Japonsku se píše, že je již deset let ve stagnaci a není to prý, co to bývalo. Nejluxusnější čtvrť města není asi nejlepším vzorkem, ale takto země v krizi zdaleka nevypadá. Nakonec ty kabelky od Vuittona za našich cca 50 tis. si tam ti lidé skutečně kupovali a chodili do restaurací s meníčkem za cca 4 tis. Samozřejmě, v tom mém Shinjuku byly restaurace za dvě stovky, spousta měně luxusních obchodů a lidé vypadali méně manažersky. Na zapáchajícího a žebrajícího bezdomovce jsem ale v celém Tokiu nenarazil.

Další den jsem zahájil brzy ráno prohlídkou císařského paláce. Tedy jeho zahrad, kam je pouze povolen vstup. Zahrady to jsou hezké, ale v podstatě je to takový větší park v anglickém stylu. Z mohutných strážních věží zbyly jen základy, protože věže byly dřevěné a vzaly za své, a tak pouze obrovské kamenné zdi dávají tušit sílu opevnění. V muzeu s exponáty z císařského života je k vidění například tenisová raketa Jejího Veličenstva, ale to je tak asi to nejzajímavější. Jinak můžete kroužit pouze kolem obvodových zdí mezi soustředěnými běžci vylepšujícími si za dozoru trenérů na tokijském smogu kondičku a domýšlet si, co že asi pan císař provádí.

Řekl bych, že daleko přitažlivější je Ueno a jeho rozlehlý park s různými pomníky, sochami, svatyněmi od šintoistických po buddhistické, tokijským muzeem a spoustou dalších atrakcí. Můžete zde strávit pár hodin prohlídkou všech těch zajímavostí a muzeum poskytuje docela slušnou kolekci exponátů z historie Japonska, včetně speciálního křídla vždy s aktualizovanou expozicí z císařských sbírek. Mne nejvíce uchvátily obrazy ze života starého Japonska a porcelán. Pokud jste znaveni, lze zakoupit na četných stáncích všelijaké místní dobrůtky od párečků až po různé placičky z rozličných materiálů nebo sladkosti. Když jsem se dosyta pokochal, vyrazil jsem do čtvrti Asakusa.

Zde se opět nacházejí v parku překrásné svatyně doplněné o trh pro turisty. Svatyně stojí opravdu za to, můžete zde popíjet léčivé prameny, inhalovat blahodárně působící kouř, koupit si horoskop nebo jen tak relaxovat v parku s těstovými knedlíčky s krevetím a chobotnicovým masem. Turistický trh má sice zajímavou atmosféru, hezké stánky a milé prodavače, ale jinak tu prodávají docela aušus. Hledal jsem nějaký kvalitní suvenýr, ale toto je zřejmě špatné místo. Umělohmotné panenky, hračky, levně působící cetky za docela vysoké ceny, i ta keramika strojová a nekvalitní. Nakonec jsem pár věcí vybral, ale stálo to značné úsilí.

Po soumraku jsem ještě nakoukl opět do večerní Ginzy a k Tokijskému zálivu. Na ulicích byl čilý ruch a já si uvědomil, že je sobota a začíná horečka sobotní noci. Při koupi kávy ve Starbucks mne uhodilo do očí, že je plný dívek. Opravdu jsem tam žádného chlapa neviděl, zato všude mladé Japonky single i ve skupinkách. Zjištění je, že pokud chcete lovit v Tokiu děvčata, je třeba vyrazit na kafe. Pro večeři jsem se rozhodl ve svém domovském Shinjuku. V příjemné restauraci jsem pojedl za lidovou cenu nejlepší jehněčí ve svém životě. Se spečenými skopovými žebírky podávanými obvykle v pražských restauracích se to nedalo vůbec srovnat, zkrátka fantazie. Jelikož byly v restauraci podlouhlé stoly, seděly zde dvojice obvykle vedle sebe. Typická japonská dvojice na sobotní večeři sedí podle mého pozorování ve tvaru <>, hezky vedle sebe, ale žádné tulení, vprostředku pěkně odstup. Vychutnal jsem poslední kousky jehněčího, zapil je pivem, prohodil pár frází s dvojicí sedící vedle mne a vyrazil do hotelu opět balit kufry. Ráno mne čeká cesta na letiště a v dáli Austrálie, kde bych se měl trochu vzpamatovat z tempa 40 hodin na jedno velkoměsto.

Odbavení proběhlo v pohodě až na zjištění, že za zbylé jeny dostanu podstatně méně, než by odpovídalo kurzu. Ani Japonci neodolali módnímu trendu obírání létajících turistů a kurzy v odletové a příletové hale se poněkud lišily (u obou kurzů). Zkrátka když přiletíte do Tokia, bylo by dobře si jít koupit jeny do odletové haly a případné zbylé vracet v hale příletové. Jednak to ale zjistíte až při odletu a jednak běhejte kvůli pár korunám po letišti sem tam. Přesto mne tento přístup trochu zklamal.

Při transferu v Soulu na let do Sydney jsem si u stánku místního operátora vyřídil maily,  přečetl novinky z domova a po deseti hodinách opět v perfektní péči korejských letušek jsem pod sebou spatřil pláně australského kontinentu.

Večerní Shinjuku, nádraží a stanice metra.

A za denního světla. Ulice na okraji centra Tokia.

Zahrady císařského paláce.

S těmi raketami hrál tenis císař, na loutnu zase císařovna (samozřejmě ne najednou).

Tam někde potomek bohů snad bydlí.

Jednoduchá křižovatka s poněkud složitějším přechodem pro chodce.

Svatyně v parku.

Tokijské muzeum.

Samurajský meč.

Z toho fofru znavení Japonci odpočívají u Rodinových plastik.

Opět v parku.

Většina Japonců roušky nenosí, sem tam se ale někdo najde. Obzvláště se vyjímají na mladých pěkně oblečených a nalíčených dívkách.

Krámky s občerstvením a suvenýry.

Příprava dobrůtek z darů moře.

A tady se to baští.

Zákoutí k rozjímání.

Soše se dá penízek, ukloníte se, a pak třením různých kloubů získáváte zdraví pro ty své.

Asakusa.

Dýchejte z hluboka a viry a bacily mají po legraci.

Zátiší z parku.  Přesně tento snímek jsem viděl na jakési párty s fotografiemi ze světa. Tuto jsem ale pořizoval osobně.

Po tom všem občerstvování a ozdravování chvíle klidu.

Noční Ginza.

Nejlepší jehněčí mají v Tokiu.