Nicnedělání vlády – nejlepší způsob boje s inflací

Současná inflace přináší řadu rozporuplných názorů. Jeden z těch častých obviňuje vládu z nicnedělání. Paradoxem ovšem je, že zaznívá nejčastěji od lidí, kteří by inflaci chtěli nejraději zakázat.

Vláda má totiž jen dvě možnosti – špatnou (nedělat nic) a ještě horší (rozdávat peníze „potřebným“), kterou by inflaci jen dále zesílila. Ekonomické zákony jsou totiž objektivní a na lidské vůli nezávislé. Pokud do ekonomiky šťouráte na jednom konci (rozdáváte peníze nebo stropujete ceny), vyhřezne vám to na konci druhém (inflace nebo nedostatkové zboží a černý trh).

Současná inflace je hlavně způsobena zběsilým rozdáváním nekrytých peněz v době kovidu a světovou situací na trhu surovin a energií. Probíhají vášnivé debaty, nakolik se jedná o inflaci domácí nebo dovezenou. Poslední čísla (inflace v EU 8%, inflace v ČR 16%) ukazují, že tomu bude asi napůl. Je to úvaha zjednodušená, ale má to racionální základ. Česká vláda, za které bylo líp, během dvou, tří let zdvojnásobila státní dluh a rozdala ohromné množství peněz nepodložených prací. Dělaly to i ostatní vlády evropské, ale ne zdaleka v našem měřítku a některé ve výchozí situaci přebytkových rozpočtů (Německo). My jsme si na tu inflaci zadělali dokonce už v době předkovidové, kdy v období prosperity vláda hospodařila s vysokým schodkem rozpočtu a ekonomiku zadlužovala. Místo rezervy na horší časy jsme hodovali na dluh. Kovid, kdy i podle kontrolního úřadu 90% výdajů šlo na opaření s pandemií nesouvisející, tomu dal pak jen další ránu. Ano, bylo líp, jenže teď je vyjedeno, pokladna prázdná a věřitelé klepou na dveře.

Většině lidí je jasné, že pokud si vláda půjčí další peníze, aby někomu pomohla, situaci to jen zhorší a inflaci dále zvýší. Mimochodem vláda to stejně dělá, protože naše hospodaření je nastaveno z minulosti tak, že si na provoz státu nevyděláme a bez deficitu náš štědrý sociální systém a bohatě placený mohutný státní aparát neuživíme. Řečeno již panem feldkurátem ze Švejka: „To se nám to hoduje, když nám lidi půjčujou!“ Hlavním hříchem minulé vlády nebyl totiž jen ten obří dluh, který po ní zůstal, ale i celkové nastavení veřejných financí, které na provoz státu spotřebovává více, než jsou jeho příjmy.

Ozývá se nářek, že řada lidí ale na to nebude mít. Cestovky přitom hlásí rekordní prodeje zájezdů, hospody jsou plné a testují, kolik lidé ještě snesou, aut na silnicích přes dvojnásobné ceny pohonných hmot neubývá. Ceny prostě rostou, protože jim ty peníze za to dáváme. Lidé za kovidových let žádné újmy neutrpěli, a protože rostly jejich příjmy poháněné státními výdaji, rostly také jejich úspory. Za „krizových“ kovidových let úspory obyvatel narostly opravdu rekordně. Kde je tedy ta krize? Peníze se nyní s uvolněním opatření hrnou na trh, lidé si chtějí užívat, a na korunu až zase tak nehledí. To je prostá pravda. Samozřejmě, to je pouze ta polovina naší inflace, tu si vyrábíme zdatně sami.

Druhá polovina leží v tom, co se děje ve světě. S tím asi moc rychle nic nenaděláme. Tam je i legitimní, aby státní politika pomohla tento náraz lidem a firmám částečně ustát. Při růstu energií v řádu stovek procent už nejde o žádnou legraci, a tam je načase spustit funkci státu jako určitého garanta snesitelnosti drastických událostí a vlivů. V této oblasti vláda slibuje, že přijde alespoň s nějakými sociálními tarify energie. Můžeme být netrpěliví, ale jde o dost závažný krok, který stojí za pečlivé zvážení. On by byl asi nakonec nejspravedlivější a nejjednodušší energetický příspěvek na hlavu, ale to je otázka na delší debatu. Každopádně po mejdanu, kdy bylo líp, jde každé opatření, každá pomoc opět na dluh, který budou jednou naši potomci tak jak tak splácet a který dále zvýší tu nenáviděnou inflaci. To možná ve finále i částečně znehodnotí dluhy …. ale samozřejmě s nimi daleko více také úspory těch, kteří byli alespoň trochu odpovědní. To bychom měli mít na vědomí stále, když znějí hlasy, že vláda nic nedělá.