Kterak ministerstvo financí podporuje rozšíření řad „dezolátů“

Bývá zvykem označovat protivládní demonstranty za „dezoláty“, lidi neschopné se uživit vlastní prací. Příklad jednoho mého známého ale ukazuje, že problém je složitější.

Říkejme mu třeba Pepa a znám ho už od dětství, desítky let, vlastně více než půl století. Vždy to byl veselý samostatný kluk (pardon, dnes už pán). Dost mě proto zaskočilo, když jsem se dozvěděl, že Pepa byl také demonstrovat na Václaváku. Pak jsem ale zapřemýšlel, a ono je to jasné.

Pepa celý život řádně pracoval. Je šikovný řemeslník, a tak si byl schopen vytvořit slušnou životní úroveň. Postavil rodinný dům, vychoval dvě děti, které mají rodiny a samy se živí, rozvedl se, ale žije ve svém domě celkem spokojeně. Přes týden pracuje, o víkendu zajde posedět do hospody na kafe a dvě, tři piva, nějaká ta dovolená, přítelkyně. Celkem normální život dejme tomu střední třídy.

Nyní ale nastal zlomový okamžik. Přišly roky a Pepu leccos bolí, zkrátka se mu už nechce pracovat. Nakonec má důchodový věk a v životě se nadřel dost. Jenže ouha – po výpočtu důchodu se dozvěděl, že bude brát důchod minimální. Pro něj naprostá almužna, která nedostačuje ani na energie v jeho domě. Samozřejmě, platil celý život minimální pojištění a musel s něčím takovým počítat. Tady je ale kámen úrazu, nepočítal! Celý život přece dřel, řádně si platil pojištění (daně nic moc), a teď mu zlodějská vláda není schopna zajistit spokojený odpočinek!

Situace statisíců živnostníků v praxi. Po celoživotní dřině pocit, že nedostanou to, co si zaslouží. Pravicová odpověď je nasnadě. Celý život jsi měl slušný příjem, užíval si a pořizoval majetek, platil minimální pojištění, tak se o sebe teď postarej! Uskromni se nebo prodej dům, nastěhuj se do nájmu a žij si z utržených peněz! Jenže tak jednoduché to není, nejsme v Americe, kde se běžně prodává celý život splácená nemovitost, aby bylo ve stáří na lékaře. U nás máme sociální jistoty a všichni mají právo na šťastný život – tak to alespoň říká naše levice a nyní už i pravice. Co tedy s tím, když se peněz nedostává?

Tady s opět ukazuje problém vládnoucí koalice v kostce. Racionální by bylo zvýšit odvody na sociální pojištění pro živnostníky, aby jim adekvátně narostl i důchod. To ovšem část rádoby pravicové vlády na čele s ministrem financí nemůže rozdýchat. Transfery od nadprůměrně vydělávajících zaměstnanců k živnostníkům jsou přitom enormní. Padají argumenty o větší odpovědnosti, těžším životě podnikatelů apod., ale to je argument zástupný. Faktem je, že na důchod ve výši blížící průměrné mzdě musíte platit pojistné ze čtyřnásobného průměrného platu. Na důchod ve výší cca čtvrtiny průměrného platu platíte pojistné méně než z jeho poloviny. Tj. rozdíl v poměru zaplaceno/obdrženo více než dvojnásobný, v absolutních částkách desetinásobný. Tady nejde o pojistné, ale prostě o super progresivní daň! Řada politiků stále mluví o nespravedlivých vysokých důchodech – přitom jen díky platbám jejich příjemců ten celý systém ještě funguje!   

Cílem této úvahy není vzbuzovat vášně mezi živnostníky a zaměstnanci. Příklad jen ukazuje hloubku problému, kdy i lidé jinak samostatní a podnikaví ve stáří vidí najednou život trochu jinak. Proklamace typu postarám se o sebe, nic po státu nechci, se po několika letech s docházejícími penězi mění v rozhořčení nad nespravedlností státu, kdy člověk po celoživotní dřině nemá ani právo na spokojené stáří. A prodávat rodinný dům? Nepředstavitelné! Snahy ministerstva financí bránit zvýšení pojistného pro živnostníky nemají s pravicovostí nic společného. Jde čistě o nedostatek odvahy říci lidem pravdu. Stáří bývá někdy hodně dlouhé a mladická silná slova se rychle zapomínají. Řada živnostníků kdysi volících pravici pak bude končit na náměstí jako „dezoláti“.