Korea – tygr v plné síle (COS2)

Jednoho říjnového dne jsem se v Praze nalodil na let ČSA do Amsterodamu a dále s KLM pokračoval do jihokorejského Soulu. Let proběhl fantasticky, jelikož jsem měl v poloprázdném letadle k dispozici tři sedadla. Trávil jsem jej proto většinou v poloze horizontální a pěkně se prospal.

Při podávání večeře v letadle jsem si pro jistotu schoval holandské párátko. Tedy po pročištění zubů jsem je zasunul opatrně zpět do papírového obalu a uložil do složeného kapesníku v kapse kalhot. Může se ještě hodit, myslel jsem si. To párátko pak takto uložené absolvovalo celou cestu kolem zeměkoule se mnou a dorazilo zpět do naší vlasti stejně jako já nezlomené. Přemítám, kterému muzeu bych je věnoval.

Autobus z letiště mne asi po půlhodince vyklopil na náměstí u radnice v centru Soulu, kde se měl také nacházet můj hotel. Zde začaly potíže. Korejské písmo je samozřejmě pro našince naprosto nečitelné a radnice zde prostě nebyla. I když jako námořní kapitán nemám většinou s orientací problémy, nedařilo se mi chytnout kurz. Později jsem se dověděl, že radnice je v rekonstrukci a korejští přátelé mají ve zvyku budovy v rekonstrukci zahalit kompletně do obalu z překližky či lepenky, to vše ještě občas oblepí vydatně reklamami. Tudíž místo radnice jsem viděl obludný obchoďák a byl v háji. Potvrdilo se rovněž varování o ochotných Asiatech, kteří než aby vás zklamali konstatováním, že neznají a nemohou poradit, pošlou vás klidně špatným směrem. Přesně to učinil policista, který mi s úsměvem suverénně vysvětlil cestu k hotelu (Prezident – byl z místa naší konverzace viditelný, ovšem jeho jméno v korejštině), tedy poslal mne zcela na druhou stranu. Absolvoval jsem cca kilometřík ulicí z náměstí, abych se nakonec zorientoval podle okolních budov, vrátil se a nalezl svůj hotel 150 metrů od výchozího místa.

Po této zkušenosti jsem raději dal více na mapy než na rady kolemjdoucích. Trochu jsem byl nesvůj rovněž z faktu, že mi nefunguje mobil. Poněkud jsem tuto otázku zanedbal a vůbec netušil, že Korea a Japonsko mají úplně jiný, našim mobilům nestravitelný systém. Ale hotel jsem našel, rezervace byla platná a konečně jsem se ocitl na pokoji. Brzy jsem zjistil, že mi nesvítí světla nikde kromě koupelny. Když jsem však ani po delším pátrání nenašel spínač, kam bych měl zasunout hotelovou kartu, rezignovaně jsem se obrátil na recepci. Poté jsem byl šokován hotelovým zaměstnancem, který přišel na pokoj, obešel všechna svítidla, postupně zavrtěl jejich šňůrami v zásuvce, dotáhl žárovky a když se rozsvítila, vyčítavě se na mne podíval a odešel. Jiný kraj, jiný mrav, mávl jsem rukou a vyrazil do města.

Soul je velkoměsto odpovídající úrovní čistoty evropským standardům (Brusel je podstatně špinavější, Berlín bude na tom asi stejně). Funguje zde perfektně metro, jehož podchody jsou prostě famózní. Asi to nějak souvisí se severokorejskými děly na dostřel, ale pod značnou částí Soulu jsou ohromné labyrinty chodeb, s desítkami výstupů, obchodů, vstupů do metra atd. Jediná malá závada na celé věci je, že jezdících schodů je zde pomálu. A tak neustále kmitáte po schodech nahoru/dolů. Rovněž chodec nepatří ve městě zrovna ke chráněným druhům. Na zelenou na přechodu čekáte poměrně dlouho, pak dostanete minutku k překonání bulváru a scéna zase patří automobilům. Jinak ale dobrý.

Obhlédl jsem terén, naplánoval prohlídku na další den a večer zakončil konzumací nějaké domácí speciality u stolku pod igelitovou plachtou na ulici. Jsou zde totiž celé čtvrti plné pouličních vývařoven. Před vaším zrakem vám tu udělají všechno možné od těstových placek až po úhoře či chobotničky (ty chuděry čekají na svůj osud v plastikových sudech u stánku a zvědavě po vás pokukují). Vypadalo to relativně bezpečně, a tak jsem to risknul. Výsledek byl pozitivní – druhý den jsem byl naprosto svěží a žádné žaludeční potíže se nedostavily.

V Soulu jsou nádherné císařské paláce, z nichž jeden je i na seznamu UNESCO. Jedná se vlastně o celá města typických dřevěných staveb, které můžete vidět i v Zakázaném městě v Pekingu. Můžete zde hodiny bloudit a neustále objevujete nová a nová zákoutí. Ještě že digitální karty unesou stovky snímků. Zde jsem učinil rovněž zajímavou zkušenost s Japonci. Jelikož jsem byl sám, vybral jsem si vždy toho nejlépe technicky vybaveného s nejdražší kamerou a stojanem a požádal jej o snímek. K mému zklamání jsem většinou na takto vyrobené fotografii neměl celé nohy, někdy hlavu nebo zase nebyl vidět ten palác za mnou. A tak jsem japonské mistry fotografie chvíli pozoroval. Významná většina z nich fotila proti slunci, s odpadkovým košem v popředí, s dopravní značkou v záběru atd. Proto jsem vždy dával fotografujícím podrobné instrukce, jak mají záběr udělat. Přesto jsem musel polovinu takto pořízených snímků vymazat. Ještě k tomu UNESCO, z nádvoří nejhezčího paláce vidíte les mrakodrapů tyčících se v bezprostřední blízkosti. Vzpomněl jsem si na naše zavilé nepřátele výškových budov na Pankráci, jak hrozí Praze ztrátou statutu UNESCO a neváhají žalovat. Nevím, jaká pro toto existují kriteria, ale palác byl nádherný i když za jeho branou byly ty zrůdnosti. V Praze jsou několik kilometrů od Hradu.

Za jeden den jsem stihl dva paláce, buddhistickou svatyni a ještě národní muzeum. To ale moc nedoporučuji. Budova je to velkolepá a stavěli ji údajně kvůli návštěvníkům olympiády. Bohatstvím sbírek se však s většinou světových muzeí nemůže rovnat a mezi exponáty je dost průvan. Zkrátka je vidět, že polovina země je za plotem a cosi tam chybí. Přesto Soul na mne udělal velice dobrý dojem. Východní Asie nás už dávno nedohání. Zatím co se u nás vesele dohadujeme o všem možném, hlavně o tom, kdo více ukradl, komu to sebrat a komu to dát, oni makají jako mravenci a ta kulička, kterou si valí, je čím dál větší.

Večer jsem strávil opět baštou místních specialit a začal balit kufry. 40 hodin mé cesty vyhrazených Koreji bylo za mnou, zítra mne čeká Tokio. 

Za bedněním ukrytá stará radnice.

Podzimí barvy vše ještě přikrašlovaly.

Starověký hrdina pyšně shlíží na své za úspěchem se ženoucí potomky.

Tady se vaří, večeře na počkání.

Císařský palác v Soulu. 

Detaily dřevěných staveb okouzlují svou složitostí a krásou.

Baráčky pro personál.

Relaxační zahrada.

Trochu ošklivější pohled. Že by jim chtěli sebrat status UNESCO jsem ale neslyšel.

Z paláce do paláce suchou nohou.

Že ty sloupky takovou tíhu unesou!

Pro synátora menší palácek.

Jedno ze zákoutí, jakých jsem se nemohl dosyta vynafotit.

Cvrkot na ulici.

Budova muzea nezapře cit pro architekturu a krajinu.