Kdy přijme parlament zákon o maximálních cenách energie?

Náklady za bydlení vzrostly v posledních deseti letech opravdu raketově. V této souvislosti bývá hodně diskutováno nájemné, avšak cenu bydlení představují minimálně také náklady na elektřinu, plyn a vodu. Zatímco nájemné bývá oblíbeným předmětem politického boje, energie jaksi zůstávají v pozadí. Naprosto neprávem.

Ceny nájemného začaly po jeho deregulaci stagnovat a v mnoha lokalitách dokonce významně klesat. Ano, bývalé regulované nájmy leckde ještě poporostly, ale ty smluvní nabraly obrácený vývoj. Jako u každé regulace se ukázalo, že „ochrana“ nájemníků v praxi představovala jejich poškozování deformovaným trhem. Deregulace odhalila spekulativní přebytek bytů na trhu a nájmy se vydaly obráceným směrem, poptávka je totiž výrazně nižší než nabídka. Přesto ale parlament podlehl populistickému lákadlu a neopomněl efektně zabudovat do nového občanského zákoníku strop na růst nájmu ve výši 20% za tři roky.

Je podivuhodné, že toto populistické gesto prošlo naprosto bez povšimnutí a bylo dokonce protlačováno tzv. pravicovými poslanci. Jedná se totiž o stejný nesmysl, jako kdyby parlament odhlasoval, že v případě povodně, nesmí Vltava stoupnout o výše jak dva metry nad normální hladinu. Co když se náhodou skutečně zhroutí euro a měny projdou katarzí znehodnocování inflací 20% a více ročně (taková tu už celkem nedávno také byla)? Budou soukromí vlastníci nuceni zákonem opět své nemovitosti nechat chátrat a takto skrytě dotovat své nájemníky? Aby bylo jasno, nejsem zastánce okrádání nájemníků, ale stropovat nájem natvrdo ustanovením v zákoně je snad i za hranicí ústavnosti. Od kontroly cen zde máme cenový úřad, antimonopolní úřad, ministerstvo financí atd. Ale nastavit cenu takto natvrdo zákonem je opravdu opatření nevídané a neslýchané.

Je zajímavé, že vývoj druhé složky nákladů na bydlení – energií, tepla a vody už poslance zase tak netrápí. Zde máme sice spoustu regulačních úřadů a některé z nich mají přímo povinnost nebezpečí nekontrolovatelného růstu cen eliminovat, avšak v praxi všichni dělají téměř pravý opak (viz ukázková obhajoba vysokých cen volání telekomunikačním úřadem). A tak zatímco úroveň neregulovaných nájmů v posledních deseti letech stagnovala, u energií a vody byl zaznamenán přibližně 100% nárůst. A to i přesto, že ceny plynu na světových trzích díky krizi klesaly a klesala i spotřeba vody a elektřiny. Na rozdíl od nájmů, kde funguje vysoce konkurenční trh, jsou totiž energie a voda ovládány monopolními dodavateli. Situace zašla dokonce tak daleko, že tito monopolisté nepokrytě zdůvodňují zvýšení cen poklesem odběru jejich produktů a nutností zachovat zisk. Růst 3-5% bývá prezentován jako „obvyklý“, avšak na příští rok bude většinou servírováno 10%, protože „doba je zlá“. Jak to, že se na tím nikdo nepozastavuje?

A tak zatímco před 10 lety v nákladech na bydlení představovaly platby za dodávky těchto médií cca 30% v poměru k nájmu, dnes to je mnohdy částka nájmu se téměř blížící. Proč tedy zákonodárci nepřišli na nápad zakomponovat do občanského zákoníku také nějaký strop na jejich růst? Proč nebyl uvalen 20% tříletý limit i zde? Odpověď je celkem nasnadě. Majitelé domů nemají zkrátka sílu monopolních síťových distributorů. Omezení lze lehce uvalit na domkáře pronajímajícího podkroví, ale zkuste dráždit monopolistu. To by bylo najednou hrozeb arbitráží, ochrany investic atd.! Je ale otázka, proč to někde (alespoň podle zákonodárců) jde a někde ne. Investice obyčejného občana snad není méně než investice monopolní firmy.