Jak jsem potkal divadelní neklid

Pražský divadelní neklid mne dostihl kolem desáté večer na zastávce tramvaje. Vlasatého mladíka ve skejťáckém ohozu s batůžkem na zádech a podpisovým listem v ruce zlákal můj kravaťácký vzhled a tmavý oblek. „Nepodpoříte petici na podporu kultury?“ zněla jeho otázka, která zahájila zajímavou diskusi.

Dozvěděl jsem se, že jsem si objednal veřejnou službu, kterou nechce magistrát za mne platit. Místo podpory kultury dává peníze na firemní večírky a jiné akce. Dokonce prý platí Lucii Bílé za to, když zazpívá manažerům na párty. Ta si prý účtuje za takové vystoupení 2 miliony a k tomu jí magistrát přidá ještě 400 tis.

Nehoráznost tohoto tvrzení mne už tak naštvala, že jsem zahrál hlupáka a nadšeně zvolal: „A to té Lucce přeju, ona tak pěkně zpívá, tam se mají dávat peníze!“ To mladíka rozpálilo do běla. Byl jsem označen za barbara, ignoranta a bůhví co ještě. Na mou otázku, co je tedy ta kultura, mi vyjmenoval několik avantgardních scén, které oni, studenti divadelnictví, považují za umění. I když jim prý nerozumím, objednal jsem si je coby veřejnou službu, tak ať magistrát platí!

Opáčil jsem, že o věci také trochu něco vím. Ono nejde jen o těch pár avantgardních scének, kde odvázaní hoši blbnou. To se ostatně sluší provozovat po sklepech pro přátele a případně si na to shánět sponzory. Jde například i o takové kolosy, jako jsou Městská divadla pražská, jejichž ředitel za dotace také urputně bojuje. Jaký je však rozdíl v kulturní kvalitě Charleyho tety, kterou MDP neumí bez dotace zahrát, a Prokletím nefritového škorpióna, kterého hraje pan Hrušínský Na Jezerce a který si podle nich dotaci nezaslouží? Hoch se znechuceně ušklíbl, že MDP samozřejmě umění nejsou, naskočil do nejbližší tramvaje, a odjel.

A tak nevím, kultura je prostě to, co hrajeme my? Proč to ale mají platit všichni? Fakt do divadla dost chodím, tahle hra je ale obyčejná fraška.