Havaj – palmy a beton (COS5)

Po přistání na Havaji mne uhodilo do tváře poprvé za mou cestu opravdové teplo. Žádné vedro, ale příjemné teploučko a svěží vzduch. V příletové hale jsem mezi stohy japonských a korejských prospektů vyhledal těch pár anglických a pustil se do konzultace s rozpačitou Havajankou  v informačním centru. Na mé dotazy, co kde najdu a jak se tam dostanu, se tvářila, jako kdyby je slyšela poprvé v životě, a urputně na ně hledala odpověď v mnou jí poskytnutých materiálech.

Snažím se chápat - i zde jsou určitě nějaké kvóty pro zaměstnávání původního obyvatelstva a nakonec jsem z ní vlastně dostal, co jsem potřeboval. Ty krásné materiály v japonštině a korejštině prý podporují jejich vlády, na anglické není dost peněz. Prostě regulace a dotace vládnou i světem turistiky. Ještě že autobus do hotelu má alespoň v USA férové ceny a pohodlně vás za pár dolarů dopraví až do recepce.

Můj Holiday Inn byl v druhém pořadí od pláže, tudíž celkem levný, s internetem gratis a úslužným personálem. Vyrazil jsem co nejdříve nedbaje poledního vedra na procházku kolem slovutné pláže Waikiki. Musím říci, že to, co jsem spatřil, mne naplnilo nostalgií a zklamáním. Scény ladně nakloněných palem nad písečnou pláží se surfaři v pozadí jsou celkem reálné a patří k tomu lepšímu. Jinak kolem pláže je to jeden hotelový rezort vedle druhého, avšak neexistuje zde jedna souvislá promenáda. Bloudíte tudíž umělými havajskými vesnicemi s rybníčky plnými ryb a živého ptactva, rákosu, bambusu a palem okolo a samozřejmě cesta vás neustále nahání do kreativně vystavěných obchůdků, barů, kaváren, kadeřnictví, masážních salónů atd. Pokud chcete proniknout z hotelu do hotelu, boty hezky dolů a brouzdat se pískem, nebo ven na asfaltku a překonat těch pár desítek metrů po vedrem rozžhavené ulici. Po několika hodinách jsem byl docela unaven a zamířil zpět do svého hotelu.

Natáhl jsem plavky a vyrazil se namočit do vln Pacifiku. Dno se však svažuje velmi pozvolna, přičemž je docela kamenité, takže jsem se neubránil několika oděrkám. Bohužel jsem si nemohl dovolit plavat dále, protože na břehu ležely nestřeženy mé věci včetně karty od hotelového pokoje. Po asi hodinovém plácání se v teplé vodě jsem se vydal pátrat po nějakém kulinářském zážitku, kterým se staly krevety s hranolky v jedné levné místní no name restauraci. Umínil jsem si, že zítra si dám určitě nějakou delikatesu.

Druhý den jsem si vypůjčil auto a vydal se po pobřeží ven z turisticky průmyslového Honolulu. Moje snaha byla patřičně odměněna. Písečné pláže střídaly kamenité útesy. Našel jsem nádhernou pláž, kde průměrná vzdálenost mezi návštěvníky činila 50-100 m, přičemž palmy se listy téměř máčely ve vodě. Nádherně jsem si zaplaval a připadal si jako na pohlednici. V malých osadách se střídaly milionářské vily s montovanými domky a nákupními centry. Při obědě v mekáči jsem zjistil, že ten místní je daleko rozmanitější a levnější než ty naše a ještě tu člověk potká spoustu zajímavých lidí. V Pearl Harboru jsem se nakonec rozhodl pro návštěvu námořního muzea a prohlídka válečné ponorky patřila určitě k jednomu z nejzajímavějších momentů mé cesty.

Celkový dojem z Havaje byl silně smíšený. Tipuji, že cca 1/3 pobřeží je zastavěna vším možným od hotelů až po luxusní vily. Rovněž směrem do vnitrozemí není příroda vůbec šetřena a tropické lesy jsou zastavovány s typickou americkou velkorysostí, která však omezené ostrovní ploše příliš nesvědčí. Můžete zde nalézt krásné pralesy a divoké horské scenérie, ale rozlehlost nákupních, přístavních a jiných objektů s nezbytnými parkovišti a příjezdovými plochami je skutečně odpudivá. Nemohl jsem se ubránit nostalgickému pocitu, že zkrátka ta Havaj, jakou ji máme asi v našich představách, pomalu mizí ve ztracenu. Poněkud překvapivým zjištěním bylo, že posedlost časným ranním vstáváním není jen vlastností bývalého c.k. mocnářství. Den na Havaji začíná proklatě brzy a například muzeum v Pearl Harboru otevírá v 6.45. Zde je zřejmě příčinou snaha přiblížit se pracovní dobou co nejvíce zbytku USA, který je v časovém předstihu. 

Při cestě zpět z výletu jsem v nočním Honolulu docela slušně zabloudil. Domníval jsem se, že už základní rozložení města znám, ale podobnost nočních hotelů mne skutečně dostala. Nakonec jsem zastavil u autobusové stanice a dívenky, evidentně na cestě z práce, jsem se zeptal, kde se nachází Hilton (byl vedle mého hotelu). Ta mi suverénně vysvětlila, že na druhém konci města a ukázala mi směr. To se sice naprosto lišilo od mého prostorového pocitu, ale rezignovaně jsem vyrazil oním směrem. V tom jsem zahlédl poutač mého hotelu. Stáli jsme asi 200 m od něj. Dodnes nevím, zda si ona dívenka ze mne dělala legraci nebo se také neorientovala, každopádně byla kousek od Hiltonu a jiný ve městě nebyl. Jedním ze základních poznatků z mé cesty je, že překvapivě vysoké procento lidí se vůbec neorientuje ve městě, kde žije. Proč však přesto vysvětlují turistům cestu tam, kam sami netrefí, je pro mne úplnou záhadou. V tom se bohužel neliší ani Korejci ani Američané.

Catch of the day, neboli denní úlovek, který jsem měl k večeři byl nejlepší rybou, jakou jsem kdy v životě jedl. Královská krmě s neomezeným salátovým barem za 12,5 USD, tak na to budu ještě dlouho vzpomínat. Stejně tak na upřímné poděkování číšníka, kterému jsem vyjádřil uznání pro kuchaře a dal 2,5 USD spropitné. Začínal jsem získávat dojem, že ta Havaj není přece jen špatná. Zajímavé bylo také zjištění, že Američané sice Havaj před Japonci ubránili, nakonec ji však Japonci přece jen obsadili. Hlavním osazenstvem zdejších hotelů jsou totiž američtí rentiéři a japonské dívenky (úřednice, asistentky?). Havajští hoteliéři studují bedlivě seznamy japonských svátků a na rozdíl od historie toužebně vyhlížejí japonská letadla. Byznys je byznys a japonština proniká stále více i do místních nápisů. Jinak ale bylo překvapivě velké množství obchodů volných k pronájmu. Krize si zde evidentně také ukousla kus krajíce.

Poslední den mého pobytu jsem ještě absolvoval další koupel v moři, nákup suvenýrů a plavbu miniponorkou kolem podmořského útesu. Sám útes nebyl nic moc, ale ponorkou jsem ještě nikdy neplul, takže zážitek to byl adekvátní. Autobus na letiště mne po předchozí telefonické domluvě vyzvedl na minutu přesně, a tak už zbýval jen odbavovací adrenalin. Američané se totiž urputně snaží odbavení zautomatizovat, takže zde vládl docela slušný chaos. Polovina cestujících automaty stejně nezvládala a já vůbec nečekal, že by se mi to mohlo podařit s mou v Česku vystavenou letenkou. Paní z letištního personálu se na mne útrpně podívala a stoupla si k automatu, že mi to předvede. Abych to zkrátil – po třech marných pokusech a konzultaci se zkušeným dohlížitelem to nakonec odešla kamsi vyřídit, aby mi za cca půl hodiny přinesla zkroušeně palubní vstupenku. Ozbrojen trpělivostí a připraven na vše jsem jí srdečně poděkoval a vyrazil k bráně.

Odpolední idylka na pláži Waikiki.

Palmy a hotely.

Za kanálem se bydlí.

Hotelový labyrint nebere konce.

Tady už to vpadá romantičtěji.

Takhle bydlí milionáři.

A takhle se zastavují kopečky středostavovskými domečky.

Pobřeží s vilami ukrýtými v palmových hájích.

A tady bydlí pracující.

Pobřežní magistrála nabízí jeden úchvatný pohled za druhým.

Jako například tento.

Na plážích na opačné straně ostrova najdete dostatek soukromí.

A fantastické pohledy.

Místní hrdina, který se stal mistrem Japonska v sumo. Japonci holt mají peníze, ale Amíci jim sebrali primát v národním sportu.

Tady se odehrála krvavá bitva mezi domorodci, po které došlo ke sjednocení souostroví pod jednou vládou (což připravilo půdu pro připojení k Američanům)

Uprostřed džungle.

Ponorka v námořním muzeu.

Domečky těch méně majetných u silnice v průmyslové části ostrova.

A tady se také bydlí - kdo, jsem raději nezjišťoval.

Opět v hotelovém labyrintu.

V podvečer vyrazila místní děvčata na malou projížďku.