Fotbal je více než jen hra

Může se nám to nelíbit, ale nic s tím nenaděláme – fotbal je holt rituálním tancem, který provozují všechny národy a učí se jej tančit i jinak přezíraví obyvatelé USA. I když mne toto běsnění nějak minulo, rád si do mičudy zakopu, nemusím se však na to hodiny dívat a už vůbec se kvůli tomu prát. Přesto je dobře, že něco takového existuje a pomáhá národy sbližovat. Pro ilustraci moje malá zkušenost z Brazílie.

Po konferenci v Sao Paolo mi zbýval před zpátečním odletem ještě víkend, a tak jsem se rozhodl trochu poznat brazilský život a vyrazil do ulic. Personál luxusního hotelu, kde jsem na pozvání jedné mezinárodní instituce trávil několik posledních dní, se za mnou smutně od recepce díval a já měl pocit mrtvého muže. Právě jsem totiž odmítl cestovat po městě předraženým hotelovým taxíkem, a vyrazil na městskou dopravu.

Hromadná doprava v tomto snad největším městě planety funguje tak, že na zastávku přijíždí jeden autobus za druhým, nikde však neexistuje nějaký jízdní řád, mapa s linkami nebo dokonce seznam stanic. Pokud tedy nejste místní, neumíte portugalsky či nemáte průvodce, jste ztraceni. Chvíli jsem trápil trafikanta pokusem o koupi lístku na MHD, načež onen dobrý muž zavolal přítelkyni na telefonu, která mi anglicky vysvětlila, že lístky se nekupují v trafice, ale každý autobus má výběrčího, kterému se platí přímo na místě. Naskočil jsem tedy odvážně do prvního autobusu, který měl na ceduli nápis, který připomínal název hlavního náměstí v centru, a vyrazil. Štěstěna mi přála, po hodině jsem tam doputoval. Zapsal jsem si číslo linky, a měl vyšlapánu první cestičku v džungli.

Podobnou metodou jsem vyhledal i autobusové nádraží a nasedl na autobus do Santosu. Santos je asi milionové městečko u moře, které leží přímou linkou nejblíže , tj. asi 100 km, od Sao Paolo. Důvod návštěvy byl jednoznačný, uvidět proslulé brazilské pláže. Ty se nakonec ukázaly celkem stejné, jako všude, a tak jsem se zahleděl směrem k centru, odkud se tyčily věže kostelů. Na jižní Ameriku to byly doopravdy starobylé budovy. Po divoké konverzaci se mi podařilo získat od místní taxislužby jejich jediného anglicky mluvícího taxikáře za pevnou cenu cca 500 Kč za hodinu a půl okružní jízdy po městě. Začínal jsem mít dojem, že minimálně co se týče taxíku, je to v divoké Brazílii bezpečnější než v Praze.

Z postaršího taxikáře se vyklubal absolvent anglického lycea a vše začalo vypadat velice slibně. Na mé přání vidět největší pamětihodnosti města pravil jen Well, football stadium! Že jsou Brazilci cvoci do fotbalu, jsem věděl, ale nemínil jsem ztrácet čas prohlížením nějaké tribuny. Katedrála, klášter, palác, snažil jsem se navést svého průvodce. Ten ale viditelně posmutněl a pravil, že je to ohromná škoda, protože na tomto stadionu hrál dokonce Pelé. Ani to na mne neudělalo velký dojem, vidět kus trávy, které se dotkla božská noha mi pořád nestálo za ztrátu jediného kusu cihly starší dvou, tří set let. A hrajete tady také nějakou vyšší soutěž? otázal jsem se naivně. Taxikář vytřeštil oči, jeho úžas se však měnil rychle v pohrdání. My jsme byli letos mistry Brazílie! pravil pyšně. Následovala soucitná otázka Vy asi fotbalu moc nerozumíte? V tom mi to scvaklo, přece je nejsem takový ignorant a občas v novinách zahlédnu něco o FC Santos! Že půjde právě o onen slavný klub, mi došlo až nyní.

Zaujal jsem tedy pózu potrhlého evropského vědce a začal cosi blábolit o nedostatku času, neznalosti pravidel atd. Nakonec jsem ale onoho muže naprosto získal konstatováním, že tento klub musí být opravdu tak úžasný, že jeho stadion musím tedy vidět. A tak mi dvacet minut strávených prohlídkou Pelého soch a šedivých tribun získalo jeho naprostou náklonnost. Vozil mne pak po Santosu za sjednaný tarif  přes dvě hodiny, ukázal mi místní nejstarší klášter, paláce v centru, na kávové burze mi zařídil zápis do knihy jejích čestných hostů atd. Nakonec mi pomohl se zakoupením lístku a dovedl mne přímo k autobusu, který mne dopravil nazpět.

Fotbal budiž pochválen. Jména významných hráčů se stávají esperantem naší doby a pomáhají likvidovat sociální a možná i náboženské rozdíly. Co jiného si přát?