Dotujeme bohaté i chudé, kdo to platit bude?

Navzdory deklarovaným úsporným balíčkům, rozjíždí vláda další kola dotačního šílenství, kdy podpory půjdou všem. Hlavně bohatým.

Smyslem sociálních dávek a dotační politiky bylo původně pomoci potřebným, kteří se dostali do problémů shodou špatného osudu, a malým firmám, které by v boji s těmi velkými jinak neměly šanci. Postupem času se ze sociální politiky ovšem stala politika nákupu volebních hlasů. Podpory se začaly rozšiřovat na nejrůznější oblasti, dávno už nejde o záchranu nešťastných před ulicí. Například na příspěvek na bydlení dosáhnou i bohatí podnikatelé s paušálním zdaněním, opravy nemovitostí velkoryse budeme platit všem, kdo si řeknou.

Ovšem ještě zoufalejší je situace u podpory podnikání. Většinu dotací dostávají ty největší firmy, které jsou vysoce profitabilní. Jaký smysl má poskytování miliardových dotací firmě, která má desetimiliardové zisky? Tváříme se, že ji tím motivujeme k něčemu vznešenému – inovacím, investicím do ekologie atd. Ovšem inovace jsou samy o sobě v zájmu každé firmy, která chce dlouhodoběji přežít, a ekologická opatření jsou dána legislativou. Tak proč ty dotace? Proč podporujeme v českém byznysu místo dravosti a odvahy čerpací mentalitu? Často zazní argumenty, že to platí Evropská unie. Budiž, ale to nikoho neopravňuje ty peníze rozhazovat. Ostatně využít by se jich dalo určitě lépe a efektivněji.

Je tu jasný příklad sousedního Polska. To využilo evropské peníze k nebývalému rozvoji své infrastruktury a uteklo nám podle střízlivých odhadů minimálně o 10 let. Rozvoj dálniční sítě a energetické infrastruktury můžeme sousedům jen závidět. Asi to bude výhoda velkého národa, kde nakonec národní zájem ty parciální převálcuje. U nás se hádáme o žvanec, jak malí ratlíci, a rozmělňujeme prostředky do tisíců drobných projektů, jejichž posuzováním se zabývají desetitisíce úředníků. Kolem každého kousku dálnice nebo obchvatu se vede bitva lobbistů, politiků, zájmových sdružení nebo někdy i přímo vyděračů. Opět podíváme-li se za hranice, podle našeho názoru extrémně zelené Rakousko dokázalo postavit na naše hranice už dvě dálnice. My tam žádnou nebudeme mít nejspíše ještě desítky let. D3 se sice na jihu Čech slavnostně po kouscích prodlužuje, ale její napojení na další naše dálnice je v nedohlednu. Přitom post primátora Prahy, středočeského hejtmana a ministra dopravy drží zástupci jedné strany (a i u minulé vlády tomu bylo stejně), trasu k hlavnímu městu však nemá odvahu vytyčit nikdo.

Vraťme se ale na začátek.  Náš stát hospodaří s obřím deficitem a zadlužuje se nevídaným tempem. Kdo to tedy jednou zaplatí? Odpověď je jednoduchá. Platíme to my všichni dnes a denně v rekordní inflaci, znehodnocováním našich peněz. Peníze totiž v přílivu těch rozdávaných začínají ztrácet nejen hodnotu, ale i význam. Inflace je jen jedním jasným měřitelným ukazatelem. Tím dalším je ale demotivace těch, kteří tvrdě pracují. Pokud máte dřít, zatímco jiní si fasují vše potřebné u stánku vedle zadarmo, dlouho vás to bavit nebude. Čerpací mentalita se ovšem rozlézá jako mor a bude českou ekonomiku dusit stále více. Místo práce a přidané hodnoty pro zákazníka volají zástupci nejrůznějších svazů firem vykazujících rekordní zisky po PODPOŘE. Bez ní prý budou zavírat, krachovat, propouštět lidi …. Je ale otázka, zda v zemi, kde práce ztrácí hodnotu a nejlepším zdrojem zisku je prosté zdražování, by šlo o až tak velkou tragédií.