Dezoláti, naši lidi ….. ale co s nimi?

Jedni nazývají voliče poraženého prezidentského kandidáta neschopnými dezoláty, jiní mluví o 2,4 mil. zoufalých lidí, kteří volají o pomoc. Tak či tak, jsou tady ale s námi a je třeba spolu dále normálně žít.

Předně, těch poražených 2,4 mil. voličů nejsou jenom samí zoufalci. Namátkou příklady z okolí:

Téměř devadesátiletá paní jde ve stresu volit kandidáta, kterého sice nesnáší, ale v televizi říkali, že Rus napadne Polsko a ten generál tam chce poslat naše chlapce. Ona nechce, aby její vnoučata šla do války.

Středoškolsky vzdělaná účetní malé firmy „rozumí financím“, a tak bude volit toho, který dával peníze „našim lidem“. Vláda prý dává všechno cizím.

Majitel malé firmy, vysokoškolák, kdysi dávno ředitel státního podniku, volí toho, který „umí zařídit“ elektřinu za 1,5 Kč na rozdíl od „zlodějské" vlády.

Týpci z party lidí, kteří za covidu jezdili po městě a každou sobotu troubili proti covidovým opatřením. Ta jim vláda pětikoalice zrušila, a tak protestují proti drahé energii. Až ta zlevní, budou protestovat proti něčemu dalšímu, co „oni“ na ně ušili.

Nejsou to  lidé, kteří by bez státní pomoci zemřeli zítra hladem. Mají své zájmy, nějak čtou současnou situaci a nezbývá, než jejich názor respektovat. Je třeba soustavné práce na prosperitě společnosti, a bude jich jistě ubývat. V každé společnosti ale vždy určité procento takových lidí bude a není možné je za jejich názory pronásledovat.

Pak je tu také vrstva naštvaných. Ne zrovna třeba zoufalých, ale těch, kteří žijí ze sociálních dávek, mají mnohdy nevalné vzdělání a za svou práci nic moc nedostanou, tudíž je pracovat nebaví. Ti by se chtěli také mít lépe, a tak volí toho, o kom si myslí, že jim to zařídí. Není to moc veselé, ale mají na to právo.

Vrstva těch zoufalých není zase tak moc velká, možná cca 5%. Lidé v exekucích, předlužení, rozvedení na ulici, zkrátka zbabraný život a světlo na konci tunelu nikde. Je nutné jim pomáhat to světlo hledat, ale bezbřehý soucit zde mnohdy není na místě. Politici je v záchvatech soucitnosti rádi prezentují jako oběti hodné pomoci. Ale přiznejme si, že značná část se do této situace dostala často svým vlastním přičiněním. Opět příklad ze života.

Třicetiletý mladík, chodí do práce, vydělává cca 25 tis. měsíčně, žije s matkou v nájemním bytě se sociálním nájemným, matka bere důchod a přivydělává si jako uklízečka. Mladík je v insolvenci a tone v dluzích. Důvodem není určitě to, že nemá na nájem a jídlo, ale půjčky na špičkovou elektroniku, pěknou motorku ….. Samozřejmě, že ho takový život nebaví, ale kdo mu ho zbabral? Jenže ono je vždy jednodušší házet vinu na někoho jiného.

Určité skupině lidí bude asi nutné říci, že si svou situaci způsobili sami a budou se z ní muset sami i vyhrabat. Otázka, nakolik jim v tom pomoci, je možná tématem do diskuse. Nemělo by to být ale bráno automaticky jako povinnost většinové společnosti. Tady je třeba také určité odvahy politiků sdělit některým občanům, že odpovědnost za svůj život nese primárně každý sám. Bohužel na to ovšem tento elektorát není ochoten slyšet a politiky za takové sdělení neocení.