Argentina – Evita a Maradona (COS7)

V Argentině mi poprvé selhal můj hotelový rezervační systém. Z letiště mne dopravil za rozumný peníz nejdříve autobus do centra Buenos Aires a následně v ceně zahrnutý taxík až do hotelové recepce. Zde však nastalo asi půlhodinové dohadování o tom, zda ten mail z hotelového serveru byl objednávka nebo ne, a konečný výsledek byl neradostný. Ocitl jsem se i s kufrem na ulici.

Po několika stech metrech jsem však narazil na levný hostel a rozhodl se, že v něm ty dvě noci zkusím přečkat. Za ty peníze to docela šlo, ale bezohlednost Argentinců k turistům je poněkud zarážející. Až dosud jsem měl ze své cesty dojem, že turista je po světě celkem vítaný živočich. Když už vás někde berou na hůl, snaží se při tom alespoň usmívat. A když máte problém, snaží se většinou nejprve pomoci a až pak se ptají, co za to. V Buenos Aires mne z hotelu na základě sporné rezervace celkem bez cavyků vyhodili a ani se nesnažili tvářit smutně. V hostelu, kde jsem skončil, zase recepční působil dojmem, že tam pracuje za trest. A ráno kolem sedmé začali pravidelně cosi opravovat, což spočívalo v mlácení kladivem tak silně, že to budilo určitě i v několika sousedních domech.

Buenos Aires je ale jinak pěkné město, něco jako Madrid před deseti lety a bez kulturních památek. Na hlavním náměstí se nachází prezidentský palác, kam každý den dolétává vrtulníkem paní prezidentka ze svého několik desítek kilometrů vzdáleného sídla do práce. Při stavu argentinské ekonomiky o kousek horším, než ta naše, skutečně velkorysé. Je zde rovněž, jak je v Jižní Americe zvykem, katedrála s místním svatými patrony a ostatky zakladatele republiky. Zajímavé je zdejší pouto k Čechám. Jedna z kaplí v katedrále patří našemu svatém Janu Nepomuckému. V této kapli je umístěna socha Ježíše, kterou z mistrovství světa ve Španělsku dovezli argentinští fotbalisté a která je považována za patrona argentinského národního týmu. Zprostředkovaně se dá říci, že tak trochu držíme ochrannou ruku nad argentinským fotbalem.

Na pěší zóně vedoucí napříč centrem se děje vše možné. Od kulturních vystoupení přes hodování na zahrádkách restaurací až po prodej suvenýrů a za soumraku úplně všeho – od nožů po trika Lacoste za naše cca 200 Kč. Jako ve všech zemích s vysokou inflací, kurzy měny jsou proměnlivé a veksláci všudypřítomní. Obecně však banky v centru poskytovaly cca o 15% lepší kurz než směnárny na letišti, veksláky jsem nezkoušel. Zato jsem vyzkoušel několikrát pravý argentinský steak – zde opravdu pěkný flák masa, a nelitoval jsem.

Po městě jezdí okružní turistický autobus, kterým pohodlně obcestujete místní pamětihodnosti. Ono jich nakonec zase tolik není, i když jsou dost daleko od sebe. Nejvíce mne zaujala přístavní čtvrť Caminito, kde je spousta pitoreskních baráčků z vlnitého plechu, hospůdek a prodejen suvenýrů. Čtvrť prý vystavěli přistěhovalci z materiálu „posháněného“ v docích. Část domků se zachovala a vše to má opravdu osobitou atmosféru. Turistům je však na prvním místě vnucována pamětihodnost jiná – stadion Boca Juniors, kde hrával božský Maradona. Marketing klubu je opravdu silný a koupit zde můžete všemožné suvenýry s logem a barvami klubu. Ty samé však dostanete od pokoutních prodavačů či v neautorizovaných prodejnách podstatně levněji. Druhým nejvýznamnějším artiklem je pak božská Evita. Na její fotografie či suvenýry narazíte stejně často, jako na Maradonovy. Já osobně si odnesl další silný zážitek z Nacional Museum Bellas Artes, kde vystavované obrazy snesou opravdu měřítko nejvýznamnějších světových galerií. Mlýn od van Gogha jsem například neviděl nikdy reprodukovaný v žádné publikaci o umění.

Tři dny v Buenos Aires utekly skutečně rychle a mně utkvěly v paměti hlavně rušné ulice a na Jižní Ameriku poněkud rezervovaní lidé. To je možná dáno tím, že původ většiny Argentinců je evropský, potomků indiánů ale i afroameričanů je zde dle mého pozorování relativně málo. Kromě Evity a Maradony zde jako lákadlo pro turisty frčí ještě tango – ve městě je celá řada tančíren, kde lze absolvovat i výuku. V různých pozicích tanga se můžete s ochotnými tanečnicemi i tanečníky nechat vyfotit téměř na každém rohu. Jako osamělý cestovatel jsem však nakonec stejně skončil u dalšího národního produktu – hovězího v podobě steaků.

Buenos Aires je pěkné město a jeho návštěvy nelituji. Necítím to však tak, že bych se sem snad měl v budoucnu ještě znovu vracet. Na světě najdete určitě hodně mnohem zajímavějších míst. Když už jsem ale v té Jižní Americe byl …. Logistické plánování se ukázalo jako perfektní, slivovici jsem dopil, paměťové karty dofotil a poslední stránku zápisníčku popsal těsně předtím, než jsem vyrazil na letiště.

Poslední úsek své cesty zpět do Prahy jsem absolvoval přes Madrid. I zde jsem měl cca 6 hodin času, a tak jsem se rozhodl vydat na chvíli do města. Úschova zavazadla stojí 3,85 EUR, platí se to támhle v automatu a ten nevrací, hlásil mi vyzývavě zřízenec na letišti, a já si v duchu řekl, vítej v Evropě! V blízké kavárně pokladní na žádost o drobné pravila: „Jen, když si něco koupíte!“ a pocit, že jsem doma, dále výrazně posílil. Návštěva Madridu byla nakonec z mé cesty nejnapínavější. Po prohlídce Prada jsem se totiž dostal do demonstrace místních zemědělců a hodinu zápasil s davem, kterým jsem se potřeboval dostat ke stanici metra. Chvíli jsem měl opravdu strach, kam budu zavlečen a kdy se z toho dostanu. Jako zlatý hřeb pak následovalo několikeré odložení letu do Prahy, celkem o 4 hodiny, což byla jediná letecká komplikace za celou cestu. Ten let byl v režii ČSA – bez jediného slůvka omluvy a ani náznaku kompenzace (například vodou či sendvičem zdarma). Ale konec dobrý, všechno dobré. Po 25 dnech naplněných jednou permanentní změnou a tisíci zážitky jsem se ocitl v chladné a setmělé Praze.

Hlavní bulvár. Má prý nějaké nej, nevím už jaké. Slyšel jsem to totiž o mnoha bulvárech v mnoha jiných městech také.

Jeden podpěrač balkonu chybí, tak si ho alespoň dosprejovali. Kandidát na titul nejvtipnější grafiti.

Na pěší zóně je čilý cvrkot.

Hlavní náměstí s prezidentským palácem. Oblíbené místo schůzek. Poněkud mne překvapilo, jak se argentinští muži při setkání temperamentně líbají. 

Prezidentský palác není růžový, protože mají v Argentině prezidentku. Po krvavých střetech mezi stranami rudých a bílých se rozhodli pro kompromisní barvu.

Stará radnice. Na obrazu Buenos Aires z roku 1830 vypadá impozantně. Dnes se ztrácí mezi okolními domy.

Obdobně je na tom katedrála zrcadlící se ve fasádě mrakodrapu. Nemají tu holt stejně kvalitní památkovou ochranu, jako u nás.

Kaple sv. Jana Nepomuckého se sochou Ježíše, patrona národního fotbalového týmu.

Zde se večer čile obchoduje s kontrabandem nejrůznější provenience.

Stadion slavných Boca Juniors.

Prodejny suvenýrů.

Moje noha vedle hvězdy slavného Diega Maradony.

Hoši zkoumali zaujatě obsah popelnic. Když viděli, že je fotografuji, udělali otočku a začali se přátelsky usmívat.

Caminito s obchody pro turisty.

Starý přístav na okraji Caminita.

Zde se usmívají Evita s Maradonou z jednoho balkonu.

Tady to není tak hezké, zde začínají slumy.

Obchodní domy v centru však vypadají velkolepě.

A v jejich halách nechybí vánoční výzdoba.

Parlament.

Výhled ze střechy okružního autobusu. Ve velkoměstském provozu plném výfukových plynů.

Kavárničky v Caminitu jsou stejně nejhezčí.

I když tu mají také klasické administrativní obludy.

Opět hlavní bulvár s vítězným obeliskem.