Před několika měsíci uveřejnil na Facebooku jeden můj známý odkaz na článek o nové knize s tématem „Islám a víno“. Autorem je známý arabista a islamolog Doc. PhDr. Miloš Mendel CSc. Záhy pod jeho odkazem začaly přibývat příspěvky a původní téma diskuze se později posunulo „trochu“ jinam. Můj kamarád (mimochodem křesťan a vinař) si onu knihu koupil, proto se mi po mém návratu do ČR naskytla příležitost do publikace nahlédnout.
Maročan s "červeným" - možná křesťan - možná muslim - ale určitě Maročan :)
Neměl jsem v plánu knihu přečíst celou, spíše mě zajímal autorův způsob interpretace koránských veršů o víně, neboť už onen „facebookový“ odkaz sliboval netradiční a překvapující přístup. Ihned v úvodu mě udivila autorova věta vyjadřující, že pečlivá a kritická analýza koránského textu nás však přesvědčí o tom, že on sám (Korán) se staví k vínu rozporuplně, ba přímo protichůdně, a že k jeho bezpodmínečnému zákazu se vlastně vztahuje jediný verš. Dále pak věta pojednávající o tom, že zákaz požívání vína tudíž nelze v Koránu hodnotit jako bezpodmínečný nebo absolutní. (Na místo citace bylo použito pouze opisu, neboť k citaci jsem nezískal -a asi už ani nezískám- svolení.)
Opravdu nevím, nakolik byla zmíněná analýza pečlivá a kritická, jedno však vím naprosto jistě, Korán se k vínu staví naprosto jednoznačně a zákaz požívání vína (potažmo alkoholu) je naprosto bezpodmínečný a absolutní. V tomto bodě je naprostá shoda čtyř sunnitských právních škol, navíc zákaz je podložen jednoznačnými důkazy z koránských veršů, prorocké tradice (sunny) i shody všech učenců.
Dále bych si dovolil pochybovat o autorově erudovanosti v oboru výkladu Koránu a islámského práva, neboť součástí správného výkladu koránských veršů je i znalost pravidla o přepisování právní hodnoty některého verše novějším veršem (výklad Koránu jsem již nastínil v předchozím článku). Toto pravidlo spolu s dalším o stupňování v legislativě obsahuje každý úvod do historie islámské legislativy, potažmo je součástí základních pravidel pro islámskou legislativu jako takovou.
Mimo jiné drtivá většina knih a pojednání o uvedených dvou pravidlech dává právě postupný zákaz vína (alkoholu) jako jejich jasný příklad. V prvním verši (2:219) Je vyjádřen pohled islámu, avšak alkohol dosud není zakázán. Poté následoval verš (4:43) zakazující modlícímu se, aby byl opilý, čímž se vzhledem k četnosti modliteb doba umožňující pití alkoholu dosti zmenšuje. Nakonec přišel verš (5:90, 91) zakazující víno (alkohol) bezpodmínečně a definitivně.
Další „svéráznou“ interpretací je výklad verše (16:67): „A z plodů datlovníku a z hroznů opojný nápoj získáváte i stravu výtečnou a také v tom je znamení pro lid rozumný.“ Autor zde vidí v informaci o získávání opojného nápoje z hroznů znamení pro lid rozumný. Pro správný „nevytržený“ výklad je třeba zajít mnohem dále, neomezit se jen na izolovaný komentář jednoho verše, který je logicky navazujícím pokračováním předchozího sdělení. Proto začátek nacházíme (16:65): „Bůh sesílá z nebe vodu a oživuje jí zemi poté, co zemřela - a věru je v tom znamení pro lid slyšící. A je pro vás též v dobytku vašem poučení: napájíme vás tím, co je v břichách jejich - něčím, co je mezi odpadem a krví - mlékem čistým, jež požitkem je pro pijící. A z plodů datlovníku a z hroznů opojný nápoj získáváte i stravu výtečnou a také v tom je znamení pro lid rozumný.“ Z tohoto celku naprosto implicitně vyplývá, že znamení pro lid rozumný se nachází ve schopnostech Boha pomocí vody oživovat zemi, což určitým postřehnutelným způsobem ovlivňuje lidské bytí. Využití hroznů k výrobě opojného nápoje tu představuje pouze informaci a nijak nesouvisí se znameními pro lid rozumný, jak je nám autorem předkládáno. Navíc verš pochází z doby před absolutním zákazem vína (alkoholu).
A co říci závěrem? Od pana Miloše Mendela jsem četl knihu „Náboženství v boji o Palestinu“ a považuji ji za velice objektivní pojednání o dané problematice. Naopak v této knize je množství chyb podobného rázu, jako mnou uvedené příklady. Mám kamaráda, který studoval religionistiku na Masarykově univerzitě v Brně (kde mimo jiné pan Mendel externě působí). Neustále mi tvrdil (a tvrdí), že orientalismus, tak jak jej „orient“ zná, skončil a dnes se religionistika snaží o revizi a pravdivé přepracování orientalistických „výtvorů“. Pokud mi můj kamarád nelhal a ten orientalismus, o kterém nám bylo přednášeno na islámské fakultě, je opravdu mrtev, potom jej zde ve svém díle pan Mendel vědomě vzkřísil. Neboť se zdráhám věřit, že takto „erudovaný“ člověk s tolika písmeny před a za jménem napsal něco podobného nevědomě.
