Že nechcu robit? Tak to není, ja sem enem pověrčivy

Menuju se Dežo, ale volají na mě všelijak. Pro Aranku, mych pět děcek a kamoše sem Dežo, to ja, ale na ulici sem enem cigán, nebo černa huba. Aj, šak jsem si na to zvykl. Enem mě děsně štve, když mi gadžove furt podstrkuju, že sem nefachčenko a nikdy robit nebudu. Tak to není. Ja se roboty nebojim, ja sem iba pověrčivy.

Idu si tak po ulici a vidim partu cigánů, jak kopu do země jakesik zakopy, či co. Nikeho z nich neznam. Asi nějake naplavy ze Slovenska. Jeden, nejspiš jejich kapo, se na mě podiva a vola: „Hej, more, chceš robotu?“

Jestli chcu pracovat? To přece nemože myslet vážně? Takove prasárny si my, cigáni, neděláme. Teď sem ztraceny. Padla otázka, keré jsem se vždycky bal vic než trub archanděla v den zmrtvychvstani.

Je přece nepsane pravidlo, že si cigán musí sehnat robotu sám. Když chce, to da rozum. To je věčny a nezaměnitelny zakon, kery v naší komunitě každy ctí. Ja sem se praci nikdy neplet do cesty. Ze strachu, že by mi někdo moh říct „ANO.“

To je tim, že sem pověrčivy. Šak cigán je kočovník, nemá žádnu jistotu na tom božim světě. Proto je odkazany na nahodu a tudiž na pověrčivost. Jinak by to nevydržel a musel by se zbláznit.

Pověrčivost vas nuti řikat ANO pokažde, když se někdo zepta, estli chcete pracu. Řeknete NE, zasmolite se, postavi se proti vam veškere štěsti a do smrti nedostanete žadnu socialni davku ani podporu v nezaměstnanosti. Zvlášť ne tenkrat, když ju potřebujete jak slepec bilu hulku. Proto se cigan cigana nikdy nepta, estli chce robotu. Hergotprace!

Tato pověrčivost už mě vytrestala a hodila mi na krk fachy, o jakych bych ani nevěřil, že mužou existovat. Šak jednu sem byl načas aj pomocníkem hrobnika, nějakého Fero Demetera.

Ale to nebylo všecko. Musel sem na jarmarcích a poutich prodavat kosti křesťanských svatych. V malinkych prosklenych krabičkach byly mikroskopicke ostatky svate Ludmily, svateho Adalberta, svateho Vojty a bůhví jakeho dalšího svateho frasa.

Každa krabička stala stokorunu. K ni se prodavala za padesatku i mala lupa, aby člověk moh tu svatost vůbec vidět. Ale nestydim se, že sem ty kosti pomahal prodavat. Kdepak, to vůbec nebylo tak zle, protože prodavat bilym je zasluha. Horši bylo, že sem ty svate ostatky vyraběl štípanim kosti nebožtiku, které jsme s Ferkem vykopali z hrobu.

I to by se ale dalo prominut, kdybych se nezapřísahal vlastní duši, že sem ty svate ostatky přivez přimo z vatikanskych katakomb, kde mi je jeden stary kardinál slavnostně svěřil s ujištěnim, že se mu ve snu zjevil Buh a přikazal mu, ať se postara, aby se dostaly k českym věřicim. Dokonce sme měli papežsky certifikat, a ten potvrzoval, že kosti su prave.

Aj, taka robota mi určitě nebude v den posledniho soudu připočitaná k dobru. Aspoň kdybysme poslali trochu těch peněz do nějakého klaštera nebo jakémusik farařovi, tak to nemuselo byt tak strašne. Furt by tu byla naděje na odpuštěni. Ale Fero řek, že ne. A tak jsme ty peníze utratili.

A vy na mě, že sem podvodnik a nechcu robit? To teda ne, važení! Jak vidite, přivedla mě do prušvihu enem ta moja pověrčivost, že sem musel řict ANO, i když sem vlastně ani nechtěl. Sem enem jeji oběti. To přece musí pochopit aj hlupy gadžo…

P.S. Za inspiraci velký dík B. Travenovi.