Věnováno bezejmennému cikánovi (ale pan Banga to není, milé děti)

Byl jsi malý kluk z chudé cikánské čtvrti. Ve škole jsi obvykle cítil opovržení a výsměch spolužáků, na ulici zase pohledy plné nepřátelství a podezíravosti. Když si i rodiče občas zavtipkovali na tvůj účet, že jsi černá ovce rodiny a sourozenci tě titulovali přezdívkou „Cigi“, měl jsi dvě možnosti, jak se s tím vypořádat – buď se obrnit, nebo se sesypat.

Protože jsi nebyl hlupák, poměrně brzy ti došlo, že nasadit si brnění, neznamená jen získat ochranu před štiplavými poznámkami a útoky okolí, ale že štít, který chrání před bolestí, odráží také veškerou radost. Člověk přestane být citlivý a nakonec ztvrdne a zhrubne i vevnitř. Jeho duše se promění v zapáchající vnitřnosti mrtvé říční škeble. Ostatně, pozoroval jsi to ve své komunitě den co den, na každém kroku.

Přišel jsi také na to, že si nepomůžeš, ani když se pod tlakem okolí a okolností sesypeš. Kolik jsi už kolem sebe viděl trosek, přežívajících ze dne na den, rezignujících na jakoukoli smysluplnou činnost, fňukajících nad nespravedlností „těch druhých“ a nad „diskriminací většiny.“ Kolik lidských ruin plných nenávisti a zloby z vlastní frustrace jsi denně míjel? Vždyť jsi je měl stále na očích - vyhaslá, nemyslící, opovrhovaná a prázdná individua, která pustotu ve vlastní hlavě i nitru toužila zaplnit penězi a hmotnými věcmi, pro něž byla ochotna udělat takřka cokoli.

Ale ty sis nevybral hroší kůži ani rezignaci. Začal jsi snít. Byl jsi snílek s otevřenýma očima. Ve snění byl celý tvůj svět. Vyrážel jsi v něm pryč z vybydlených a špinavých domů v zanedbané čtvrti, hrál sis v nich s dětmi na schovávanou, skákal panáka a chodil se koupat do řeky, spával jsi ve snech v čistých peřinách a nikdo tě nebudil opileckým řevem a hraním na kytaru. Nikdo v nich na tebe nepokřikoval, nikdo ti ve tvých vidinách nenadával. Všichni tě v nich brali jako sobě rovného.

Pak ses ve škole dozvěděl něco o Martinu Lutherovi Kingovi a zaujala tě jeho věta ze slavného proslovu: „Mám takový sen...“ Pochopil jsi, že to, co člověka odlišuje od zvířat, jsou sny, které proměňuje ve skutečnost, sny, díky nimž ovládá vlastní život a upevňuje svůj rozum a sílu. Byl jsi vážně chytrý kluk.

Najednou už jsi nebyl malý a nezkušený školák a dělalo ti stále větší potíže zapadnout do života, který žili tví rodiče, sourozenci a soukmenovci z cikánské kolonie. Cítil jsi, že k nim jaksi patříš, ale že tě od nich odlišují a oddělují tvoje sny. Sny, které oni nikdy neměli, nebo je poztráceli jako drobné mince z kapes.

Nikdy na ten den nezapomeneš. Rozhodl ses, že vezmeš osud do svých rukou. Kupodivu, nebylo tak těžké získat práci. Sálala z tebe odhodlanost. Co na tom, že to byla podřadná lopota. Brzy jsi přesvědčil mistra, že jsi poctivý dříč a on ti svěřoval stále víc zodpovědnějších úkolů. Stali se z vás přátelé. Cítil jsi jeho důvěru.

Po práci jsi dělal to, co tě vždycky bavilo. Kreslil jsi a maloval. Výjevy z pracovního života i fantazie ze svých snových výletů. Čas od času jsi věnoval pár kreseb spolupracovníkům. Mistr stále častěji naléhal, ať se přihlásíš na uměleckoprůmyslovou školu. Smál ses tomu, ale pak sis vzpomněl na Kinga a na jeho větu. Přihlásil ses a úspěšně vystudoval.

To už tě všichni brali vážně. Nikomu nezáleželo na barvě tvé kůže, na tom, odkud pocházíš. Vážili si tě pro tvou píli, odhodlanost, cílevědomost a poctivost. A také proto, že s tebou byla vždycky sranda. Uměl sis sám ze sebe dělat legraci, nebral ses vážně. Pak ses oženil a přišly děti, ale ty už jsi do špíny cikánské čtvrti nevozil. Kdysi to byl tvůj svět, ale ne jejich. Po smrti rodičů jsi na toto místo raději zapomněl. Kdysi jsi tam chtěl pomáhat, ale záhy jsi pochopil, že není pomoci tomu, kdo si nechce pomáhat sám. Strkat peníze, sociální dávky a dary do natažených rukou, to není pomoc, to je jen další zotročování, myslel sis a otočil ses zády.

Dnes tvé obrazy visí v galeriích. Denně pracuješ a žiješ obyčejným životem. Vozíš děti do školy a do kroužků, navštěvujete se s bývalým mistrem, chodíš klábosit s kamarády do hospody, usínáš v čistých peřinách, aniž by za zdí vyřvávaly chraplavé, vulgární hlasy a snídáš ovesné vločky s mlékem. Nic výjimečného. A přece žiješ svůj sen.

Příteli, jsi snad vyvolený? Jsi jeden z mála, který unikl osudové karmě své etnické skupiny? Nebo jsi jedna z prvních vlaštovek, která věští probuzení nového jara? Ne, nic takového. Jsi jen silná osobnost, která si odmítla vybrat jednu ze dvou nejpreferovanějších alternativ – obrnit se, nebo se sesypat. Našel sis svoji cestu. Kéž by takových bylo víc...