Vánoce po vzoru samurajů aneb „Useknutá palice musí vonět“

Že prý se blíží špatné časy. Hlad, nemoci, energetická krize, kolaps civilizace, zánik lidstva. Stačí si přečíst noviny, zapnout televizi či počítač, poslouchat žvanění v hospodách. Situace je zoufalá. Ostatně, jako obvykle…

Foto: Art V

Také tomu čas od času podléhám a nepřekypuji optimismem, ale jsou chvíle, kdy si říkám, že vlastně nevím, jestli je všechno kolem tak strašné, nebo zda je skvělé, že na dveře stále netrpělivěji ťuká madam Velká Změna. Tuším, že to nemůžu nijak změnit, a proto z toho necítím bezmoc. Jednotlivec nedovede zastavit vlnu, která se valí do našich příštích dní.

A tak se aspoň snažím bavit, smát se a nedělat si hlavu s prkotinami, dělat si legraci ze všeho, co se bere příliš vážně - z upjatých paniček, hrdinných chlapáků, samozvaných spasitelů a nadutých fanatiků víry, z prudérních puritánů, asexuálních hnidopichů, tupých politiků, povrchních mocipánů a v neposlední řadě i sám ze sebe. Snažím se smát navzdory tomu, že občas s sebou úsměv přinese i nějakou vrásku.

Svět není idylická krajinka z olejomaleb impresionistů. Připomíná spíš obnošenou košili pobryndanou od chilli con carne, kterýžto pokrm uklohnil na otřískané pánvi podivínský šéfkuchař, jemuž někteří říkají Bůh, jiní Vesmírný princip, Řád, Zákon, Láska, Prozřetelnost a tisíci dalšími jmény. Ať už se jmenuje jakkoli, se škodolibým úsměškem na rtech nám tu šlichtu denně podává na talíř. Nakonec, furt je to lepší, než kdyby nám servíroval žrádlo z plechovky pro psy.

Je jen na nás, jestli si tohle pálivé, kořeněné jídlo zamilujeme, jestli si na něj jen tupě zvykneme, nebo ho budeme nenávidět. Když už si musím vybrat, jsem pro první alternativu. Vyhrazuji si však právo občas se vloupat do kuchařovy spíže a vybílit mu zásoby rumu, okusit dobře uzenou šunku a nacpat se sladkým cukrovím, abych se pak pokorně vrátil k fazolím, cibuli a pálivým papričkám.

Podle všeho před námi neleží nijak růžová budoucnost (ať už si věřící myslí o posmrtném životě, spasení a ráji co chtějí). Je evidentní, že tenhle svět stojí po pás ve sračkách. Záleží však na tom, z jakého pohledu se na to člověk podívá. Vždycky je možnost změnit úhel vlastního nazírání na věc.

Když ve starém Japonsku odcházeli samurajové do bitvy, vykouřili vnitřek své helmy vonnými tyčinkami, takže když jim nepřítel usekl palici, nebyl popuzený nepříjemným smradem. Snažím se v přeneseném smyslu totéž dělat o Vánocích, abych neurazil ony tajemné vesmírné síly, které uzavírají jeden pozemský cyklus a načínají nový.

Smrt a zrození. Věčný koloběh. Nic jiného nám nemají Vánoce sdělovat. Zapálím vonnou tyčinku a dívám se, jak pomalu hoří. Spolu s ní proměňuji v příjemné aroma myšlenky na špatné časy, hlad, nemoci, energetickou krizi, kolaps civilizace, zánik lidstva. Až tyčinka dohoří, zbude po ní jen voňavé prázdno meditace. A nekonečné ticho v hrobě dalšího prožitého roku. Když už si budu myslet, že to je definitivní konec, kdesi za oknem, na protější straně ulice, zazáří oslnivým světlem prskavka nového cyklu Vesmíru, zasměje se děcko, štěkne pes… Díky, kuchtíku! Už se těším na další nášup chilli con carne…

Šťastné, tiché a veselé…