Utopická zpráva z tisku aneb „Ser.m na vás, zůstáváme!“

Červenec 2011: Je české zdravotnictví tak výkonné jako německé, jež je proslulé dokonalou péčí a perfektním přístupem personálu k pacientům? Nikoli. Je tak pokrokové jako zdravotnictví ve Spojených státech amerických, kde se nové léčebné postupy zavádějí do praxe ještě rychlejším tempem, než upadá kariéra Nicolase Cage? Nikoli. Stojí české zdravotnictví na součinnosti tradičního přírodního léčitelství a moderní medicíny jako zdravotnictví v Japonsku, kde se lidé běžně dožívají osmdesáti let a klubů stovkařů je tam víc než spermií v ejakulátu průměrného Evropana? Nikoli. Není tu už nějak moc těch „nikoli?“ Ani ne. Všechny zmiňované zdravotnické systémy jsou totiž daleko za tím českým. Ostatně, kde jinde na světě o sobě rozhodují doktoři sami? Ministři zdravotnictví světových velmocí proto oprávněně blednou strachy.

„Když vláda v únoru schválila zvýšení platů lékařů, každý si myslel, že je všechno vyřešené. Doktoři dostali peníze a k nim i slib, že jich budou mít ještě víc. Naopak lidé, kteří se báli, že jim nebude mít kdo ufiknout slepák, se uklidnili, že felčaři zůstanou doma. Zdálo se, že to je rovnováha, která vydrží zase aspoň deset roků,“ vrací se k počátku zdravotnické revoluce v Česku analytik Miroslav Vybájený.

Jenže se stalo něco, co by čekal jen málokdo. Drtivá většina lidí totiž s vyděračskou akcí doktorů zásadně nesouhlasila a lékaře, kteří podali během akce „Děkujeme, odcházíme“ výpověď, začali pacienti ostentativně ignorovat.

Jen nedlouho po podpisu memoranda, v němž deklarovali odboráři a ministr zdravotnictví dohodu, visely na internetu seznamy doktorů, kteří podali výpověď, a naléhavé výzvy k jejich absolutní ignoraci. To, co se v následujících týdnech dělo v nemocnicích, popisuje chirurg Evžen Kuchejda takto:

„Na úrazovku přivezla záchranka chlapa, který si při lyžování zlomil ruku v zápěstí. Ten v ordinaci zalovil zdravou prackou v kapse bundy, zeptal se ošetřujícího doktora, jak se jmenuje, mrkl do papírů a pak mu povídá, že od vyděrače se ošetřovat nenechá, že chce medika, který si prý nezadal s akcí Děkujeme, odcházíme. A tohle se dělo pořád, na všech odděleních. Spousta lidí si kvůli tomu dokonce odkládala méně akutní operace, jen aby je náhodou neoperoval vyděrač, jak pořád dokola opakovali.“

Uvnitř nemocnic rychle vzrůstalo napětí mezi doktory, jež pacienti striktně odmítali a nepustili je ani k diagnóze, a mezi těmi, kteří se z přemíry práce fyzicky a psychicky hroutili. Přitom měli všichni lékaři podle platných tabulek prakticky totožné platy. Soudržnost lékařských týmů se zbortila jako zdi Jericha po nevinné fanfáře.

„Myslel jsem, že se zblázním. Začal jsem ráno v sedm a končil někdy v noci. Když to trochu přeženu, obědval jsem se skalpelem v jedné a hamburgerem v druhé ruce nad pacientovým brzlíkem a večeře jsem hltal cestou z jednoho operačního sálu na druhý. Po několika týdnech jsem skončil na kapačkách vedle svých pacientů,“ vzpomíná primář Adolf Řezník.

Nikdo zatím nevysvětlil, proč lidé často riskovali vlastní zdraví, jen aby dali části českých lékařů na vědomí, že s nimi bytostně nesouhlasí, že se jim nelíbí forma jejich protestu a pochybná cesta k vyšším platům skrze vyhrůžky.

„Zkrátka jsme do toho šli odhodlaně a zarputile. Jako by šlo o revoluci,“ vysvětluje Radim Moribundus, jeden z aktérů, kteří k bojkotu doktorů vyzvali prostřednictvím facebooku. „Ani náhodou jsme nečekali, že to lidé vezmou za své a masově to začnou aplikovat v praxi. Je úžasné, co se nám povedlo,“ dodává třiadvacetiletý mladík.

Lékaři-vyděrači, kteří na přelomu roku hrozili pacientům svým odchodem a jejich smrtí, se najednou dostali do pozice, do níž prve postavili veřejnost. Lidé je ignorovali stále masověji a tato ignorace se šířila jako epidemie, již přiživovaly i zprávy v tisku, který si na felčarech pořádně smlsl. Když se proti odmítaným doktorům postavily také sestry a další zdravotnický personál, zdál se být jejich osud zpečetěn. Každý očekával, že medici, k nimž ztratila veřejnost důvěru, dobrovolně odejdou z nemocnic. To se ale nestalo.

„Čekal jsem, že to bude jako tsunami a z českých nemocnic zmizí skoro tři tisíce doktorů. Bylo by to logické. Pořád mluvili o šikaně, dokonce o profesní popravě nebo o fašistickém účtování s odboráři. Požadovali, aby pacienti neměli na výběr a museli se nechat ošetřit jakýmkoli doktorem. To je k smíchu. Jak může ministr nebo ředitel nemocnice donutit pacienta, aby se nechal ošetřit někým, v koho ztratil důvěru? Nemocnice má povinnost poskytnout lidem péči, ale pacient může odmítnout konkrétního lékaře, s tím nic nenaděláme,“ tvrdí Josef Plantala, který pracuje na ministerstvu zdravotnictví.

Odmítaní lékaři však dodnes tvrdošíjně trvají na svých postech a platech. O výpovědích či odchodech do zahraničí nechtějí ani slyšet. „Nevím, proč bychom právě my měli odcházet. Současný stav tu není naší vinou. Český národ se zase nechal zblbnout a brzy na to šeredně doplatí. To máme za to, že jsme se snažili pomáhat našemu zdravotnictví,“ prohlašuje třicetiletý endokrinolog Adrian Hrabivý.

Jak se zdá, brzy čeká zemi další fáze zdravotnické války. Lékařské odbory už si opět najaly PR agenturu, která jim má pomoci - tentokrát v boji za jejich právo na pacienty. Do nové akce jdou znovu s úderným heslem. Po sloganu „Děkujeme, odcházíme“ vyrážejí mezi lid s mottem „Serem na vás, zůstáváme!“

Co vy na to, pane ministře?

Stará flinta Dnes 9.7. 2011