Trenér je idiot, tvrdí otec dítěti a myslí si, že mu pomáhá

Dříve to bývalo jednoduché. Začali jste kopat jako malý kluk v jednom klubu a tam jste čutali až do doby, než jste byli (skoro) dospělí a zralí na přestup jinam. Tak proč dnes mají někteří rodiče pocit, že musí každý rok přihlásit své dítě do jiného klubu?

Nejspíš si myslí, že (konečně) svou ratolest dostanou do „vítězného“ týmu k vítěznému trenérovi. Proč to samé neudělají se školou, kde jejich potomek málem propadá, to už vysvětlit nedokážou.

Srovnání se školou je namístě. Mezi „vzděláváním“ fotbalisty a žáka není žádný velký rozdíl. Děti posíláme do školy proto, aby se učily, získávaly znalosti a dovednosti, jež by jim měly pomoci v dospělosti.

Málokdo asi očekává, že by jeho potomek ve třetí třídě ovládal zákony derivace a integrály. Těžko si někdo myslí, že v pátém ročníku základní školy může podstoupit přijímací pohovor u potenciálního zaměstnavatele. Neposuzujeme dítě měřítky dospělých. Vnímáme jeho věk a schopnosti, i to, jak rok za rokem zraje a je vzdělanější.

Je normální, že mezi vrstevníky je vždycky někdo napřed a jiní jsou pozadu. To nemění nic na cílech učitelů – naučit své žáky co nejvíc učiva, které je v osnovách, nebo které budou potřebovat pro život.

Změní rodiče školu, když jejich ratolest nosí domů mizerné známky? Obviní z toho učitele? Přihlásí děcko do jiné školy, kde jim řeknou, že je to hotový génius? Někteří to jistě udělají.

Přiměřeně inteligentní rodiče si však raději sednou s učitelem (nebo učiteli) a zjistí, co mohou dělat, aby jejich dítě bylo ve škole úspěšnější. Možná zjistí, že tráví víc času v práci než se svým potomkem a malá změna časového rozvrhu může mít velké pozitivní důsledky.

V čem je jiné fotbalové „učení?“ Stejně jako učitelé jsou partnery rodičů i trenéři v klubu, kam jejich ratolest dochází. Někteří rodiče chápou, že cílem žáka třetího ročníku je naučit se pořádně velkou násobilku a cílem stejně starého fotbalisty je osvojit si kopání do balonu, běhání, skákání, přihrávky a driblování s míčem, naučit se spolupracovat se spoluhráči v útoku i v obraně. Jiní to pochopit nedokážou a mají naprosto nesmyslné nároky – na dítě i na trenéry.

Tito rodiče zoufale touží po tom, aby jejich dítě bylo ve fotbalovém světě úspěšné. Nedokážou vstřebat fakt, že se nejdříve musí učit základy hry, nikoli vyhrávat a střílet góly jako Ronaldo. Stejně jako v jiných oborech lidské činnosti neexistuje žádná zkratka k úspěchu ani ve fotbale. Není na světě hráč, který by se nemusel všechno, co umí, naučit.

Učitelé ve škole také nechtějí po prvňácích, kteří se učí slabikovat, aby psali eseje. Jenže na fotbalovém hřišti přesně tohle mnozí rodiče od svých hochů (a dnes už i dívek) očekávají.

Kdo chodí na mládežnický fotbal, dobře to zná. Rodiče, kteří postávají u postranních čar, nejde přeslechnout. Možná si myslí, že svými „radami“ dítěti pomáhají, ve skutečnosti je však matou.

Znovu se vraťme do školy. Představte si, že otec dítěte sedí v zadní lavici třídy. Jeho syna učitel vyvolá a ptá se, kolik je pět plus dva.  Tu najednou začne fotřík zezadu křičet: „Sedm! No tak to řekni! Sedm!“ To je přesně to, co dělají u fotbalového hřiště.

Okrádají své děti o to, aby se učili prostřednictvím pokusů a omylů. Berou jim možnost experimentovat s dovednostmi nabytými pod vedením fotbalového trenéra. Všechno to štěkání od autové lajny dítě jen odrazuje od procesu učení.

Naštěstí nejsou všichni stejní, ale každý mládežnický kouč vám potvrdí, že těch, kteří „trénují“ své potomky sami a mají na ně nepřiměřené nároky, je stále víc.

A tak to vypadá, že víc než na vzdělávání mladých fotbalistů by se mělo zapracovat na vzdělávání jejich rodičů, aby pochopili, že na hřišti je jejich syn či dcera jako ve třídě. Prostě se učí a zodpovědnost za jeho vzdělávání je na bedrech trenéra.

Rodiče by měli pochopit, že jejich úkolem je dítě podporovat, ne ho brzdit. Rozvíjet jeho vztah s trenérem, ne mu tvrdit, že kouč je prostě idiot, který ho nestaví do základní sestavy. Není lepší si promluvit s trenérem, než podrývat jeho autoritu před vlastním dítětem?

Jestliže jste rodič a vztekle dočítáte tento text, prskáte, že houby vím o tom, jak to je právě s vaším potomkem, položte si dvě otázky.

1. Bavilo se moje dítě u fotbalu během posledního měsíce?

2. Naučilo se něco nového a udělalo pokrok?

Jestliže na obě odpovíte kladně, je velká šance, že vyrůstá v dobrém fotbalovém prostředí. Vykašlete se na počet minut na hřišti, na nominaci do základní sestavy, na množství nastřílených gólů. Není to tak důležité, jak si myslíte...

Psáno pro portál www.sportrevue.cz