Reprezentace na odpis

„Být, či nebýt?“ Otřepanou hamletovskou otázku můžeme po včerejším tristním výkonu v kvalifikačním utkání české reprezentace se Španělskem parafrázovat klidně takto: „Fandit, či nefandit?“ Ano, každý je asi hrdý na svou zem a fandí týmu, který ji reprezentuje, ale všechno má svoje hranice…

Foto: ČTK

Správný fanoušek je se svým týmem - a je jedno, zda jde o prvoligové mužstvo nebo čutálisty z okresního přeboru - v dobách kdy se daří, ale i v těch horších. U národního týmu to tak, zdá se, nefunguje.

Stačí si přečíst jakoukoli internetovou diskusi a nikdo nemůže být na pochybách, jak to s přízní fanoušků je. Proč se odvrátili od národního týmu? Odpověď na tuto otázku není složitá.

Především jsou na vině neuspokojivé výsledky. Kdo za ně může? Hráči? Trenéři? Vedení svazu? Novináři, kteří před pár lety, kdy už bylo jasné, že zlatá éra českého fotbalu končí, stále psali o tom, jak mají Češi silný tým plný kvalitních a talentovaných hráčů, co hrají v nejlepších světových soutěžích a vydělávají hromady peněz?

Peněz? Aha! Možná jsme se teď někam posunuli.

Reprezentanti, kteří měsíčně vydělávají tolik, kolik obyčejný fanoušek nevydělá ani za deset let, se často tváří, jako by na hřišti ani nechtěli být. Jako by je otravovalo hrát za nároďák. Tým vypadá jako jedenáct cizinců, které někdo nahodile poskládal k sobě a řekl jim „hrajte“, zatímco oni by se raději povalovali někde na pláži. Takové sebrance se těžko fandí…

Schválně - kolikrát už jste zaznamenali, že hráč, který se omluvil z reprezentačního srazu kvůli zranění, týden nato odehrál za svůj klub celé utkání? Nebo se nechal pro „zranění“ v zápase nároďáku střídat a o pár dnů později už hrál čiperně ligu?

Většina lidí obviňuje z propadu reprezentace trenéra Michala Bílka. Mají pravdu, ale problém je daleko větší.

Trenér, který nedokáže mužstvo motivovat a takticky připravit, kouč, který neumí poskládat soudržný tým, nemá u (nejen) národního mančaftu co dělat. Ale tohoto trenéra někdo drží u kormidla. Někdo ho podporuje a schvaluje jeho práci.

Jak může kouč neustále zvát do reprezentace Milana Baroše, když už i v Istanbulu zahřívá jen lavičku? Copak nevidí, že jeho neustálé padání, rozhazování rukama a neefektivní pobíhání po hřišti nikam nevede? Nedošlo mu, že je pomalý, že už s téměř stoprocentní jistotou nemá týmu co dát? Že se tváří, jako by místo zápasu seděl raději někde v baru? A nevidí to ani svazoví činovníci, kterým se Bílek zodpovídá?

Kde jsou mladí a nadějní hráči? Kolik jich Bílek během svého působení u týmu vyzkoušel? Kolika z nich dal SKUTEČNOU šanci se prosadit do sestavy? Kolika zasloužilým hráčům řekl „sorry, ale už na to nemáš, dám šanci perspektivnějším“?

Je to smutné, ale kredit a popularita české reprezentace je na bodu mrazu. A bohužel, i kdyby se (nedejbože) Bílkovi a jeho týmu podařilo postoupit do baráže nebo na evropský šampionát, nic se na tom nezmění…