Politická smrt primátorky. Chvála bohu za ni

Na čele jí vyrazily krůpěje potu. Tepny jí lezly z očních důlků, ohryzek poplašeně poskakoval, jak nasucho polykala porážku. Třásla se jí brada a podlamovala se jí kolena. Tušila, že TOHLE znamená ztrátu vlivného a výnosného zaměstnání. Její osobní plány, které ještě před pár dny vypadaly tak nadějně, se proměnily v prach. Patrně jí zvonilo i v uších. Poslední zvonění pro zlínskou primátorku Irenu Ondrovou.

Voliči v našem krajském městě mě mile překvapili. O víkendu vypráskali dvě největší partaje, které si léta poklidně vládly a prosazovaly bez odporu všechno, co chtěly. Je to radostné zjištění, že mezi mými spoluobčany je méně mentálně slabých jedinců, podléhajících psychologické manipulaci, než jsem si myslel.

Dokonce ani otevření obřího Kongresového centra za téměř tři čtvrtě miliardy korun, pro něž se v sedmdesátitisícovém městě bude jen těžko hledat smysluplné využití, nenadchlo tolik obyvatel, kolik očekávala. Sázela na to, že stavba od známé architektky a přítelkyně Evy Jiřičné, na niž nebyla ani vyhlášena architektonická soutěž, jí přinese před volbami body. Stal se opak. Zatímco sto šedesát milionů korun z městského rozpočtu plynulo na kontroverzní budovu, lidé klopýtali na děravých chodnících a den co den sváděli bitvu o zaparkování auta poblíž domu.

Když jí to voliči o víkendu spočítali, urazila se. Jakmile vyšlo najevo, že její strana nebude součástí nové koalice, složila mandát. V prohlášení, jež vydala, se píše: „Osobně mám naprosto čisté svědomí a jsem přesvědčena, že jsem pro město Zlín odvedla mnoho dobré práce.“ Jistě, čisté svědomí může mít člověk i proto, že ho nepoužívá.

Takže už je pryč. Prý si zažádá o důchod a bude se intenzivněji věnovat práci v Radě pro rozhlasové a televizní vysílání. Postrádá charisma, nápady i fantazii. To by jí mohlo vyhovovat. Chybět nám nebude. Na politické smrti je nejdůležitější, že eliminuje spoustu potenciálních špatných budoucností…