Podivuhodná dobrodružství Kladipíra Vroumy: Zmařený atentát

V knize nazvané Nekonečné řešení, vydané v roce 1944 nakladatelstvím Unsere Wehrmacht v nákladu osmi set kusů jen pro špičky Třetí říše, popisuje standartenführer Kladipír Vrouma mimo jiné i to, co se dělo po jeho zhoupnutí v časoprostoru. V předmluvě, v níž opěvuje národně-socialistické ideály, věnuje Vrouma své dílo obergruppenführerovi Reinhardu Heydrichovi. Píše v ní:

„Tomu, který dokázal něco, na co jiní nemají.“

Čtenář, zběhlý alespoň trochu v historických datech a souvislostech, musí nyní nutně podezíravě zavětřit. Vždyť Heydrich byl přece v roce 1944 díky operaci Anthropiod už dva roky mrtvolou, nebo ne? Ne, nebyl. Diverzní akci Gabčíka, Kubiše a Valčíka totiž hrdinně zmařil Kladipír Vrouma, kterého soukolí stroje času vtáhlo 27. května 1942 do libeňské zatáčky V Holešovičkách.

Vroumova cesta časoprostorem skončila náhlým zábleskem, který k jeho velkému překvapení doprovodilo erotické vyvrcholení do rybářského spodního prádla. Držel v ruce pohaslý valoun a snažil se přemýšlet, co se stalo. Pomalu si uvědomoval, že za vším, co se s ním děje, stojí právě onen podivný šutr. Bezmyšlenkovitě ho strčil do kapsy a překvapeně zíral na novou podobu reality. Jeho adaptace na nové podmínky proběhla rychle.

Vnímá, že je teplý, slunečný den a poznává, že je v Praze. Ale v jaké Praze? Na ulicích není žádný provoz, občas kolem něho projede člověk na předpotopním kole. Lidé jsou oblečení jako jeho prarodiče na fotkách, které má schované doma v šuplíku pod televizí. Všude jsou dvoujazyčné nápisy. Dochází mu, že rozumí nejen česky psaným heslům, ale i těm druhým - německým. Maně si vzpomíná, že v jeho žilách koluje po předcích asi půldruhého decilitru germánské krve. Spokojeně se pousměje nad nově nabytou jazykovou schopností.

Podle polohy slunce odhaduje čas - je čtvrt na jedenáct dopoledne. Všímá si muže, který nervózně postává v zatáčce s kabátem přehozeným přes paži, v níž drží aktovku. Ten chlap si ho zatím nevšiml a tak si ho Vrouma pozorně prohlíží. Odkud ho jenom zná? Najednou mu všechno dochází. Ježíšikriste, to snad není možné!

Je to on! Vlastně oni! Zpozoruje totiž i druhého chlapíka, který se jeho očím dosud skrýval za rohem domu. Tohle je přece Gapčík s Kubišem! Válečnou literaturu hltal Vrouma od mládí a tak se poměrně rychle zorientuje. Teď si v hlavě skládá dohromady střípky detailů, které mu tam ulpěly. Pak vykročí směrem ke Gapčíkovi.

„Ahoj Jožko! Hele, čekáte tu na Heydricha, viď? No, von tu bude každou chvíli. Von vám to dá Pepík Valčík vědět tím zrcátkem, že jo?“ žvatlá žoviálně Vrouma.

Nervózní Gapčík sebou překvapeně trhne. Teprve nyní si všímá podivného zjevu, který má na sobě armádní maskovací mundůr. Ještě nikdy nic takového neviděl. Na kalhotách, v oblasti rozkroku, se individuu rozpíjí podivná skvrna. Na nohou má neforemné, napůl plátěné, napůl snad gumové boty, z kterých čouhá ohromný jazyk. Stvoření vypadá infantilně a mluví jakýmsi podivně zpěvavým dialektem.

„Doprdele!“ pomyslí si Gapčík v rodné slovenštině. „Co to má znamenat? Jak může vědět, na co tu čekáme?“

Vrouma cítí z mužů obavy.

„No né, chlapi, ze mě nemusíte mít strach. Hele, já vás fakt obdivuju. Teda, jak jste to zvládli, to je ohromný. No jo, škoda toho v tom kostele, že jo. Ale teď to může být jiný, když jsem tu s váma. Já vám s tím píchnu, jo? Ovládám krav maga, to je takový izraelský bojový umění. Učí to člověka agresivitě. To je moje. Se mnou se z toho dostanete, kucí. Jo, a já se jmenuju Vrouma. Kladipír Vrouma. Ale klidně mi říkejte Kláďo.“

Vrouma se nadšeně hrne k parašutistům a napřahuje ruku.

Kubiš mrká na svého kolegu. Ulice je tichá a liduprázdná. Jakmile se Vrouma ocitá na dosah, oba muži ho stisknou mezi sebe a několika tvrdými ranami na solar plexus a do hlavy ho ochromují. Kladipír hekne, ale Kubiš s Gapčíkem ho nenechají upadnout na zem. Chytají ho pod pažemi a táhnou za opuštěnou trafiku.

„Má dost,“ sykne Gapčík a oba se spěšně vrací na svoje místa.

Výsadkáři však podceňují Vroumovu fyzickou kondici a genetické dispozice. Kladipír předstírá bezvědomí, nechá sebou vláčet jako pytel brambor, ale v duchu soptí.

Tohle mám za svou dobrotu a ochotu? Za to, že jsem jim chtěl pomáhat? Já, který ovládám krav maga a úderem zpevněné dlaně zlámu čelist smradlavého bezdomovce či nezdvořilého číšníka? Svině! Český svině! Zasraný český svině!

Germánská krev se začíná v Kladipírovi vařit. Najednou cítí, že s tímhle národem nemá nic společného. Nic!

Jsou to smějící se bestie, ti Češi! Ale já jsem Němec a musím se před těmihle untermensch bránit. Já nejsem k smíchu! Mám rád pořádek a teď mám možnost ho tu zjednat. Mám přece germánskou krev!

Už ví, co provede v nejbližších okamžicích. Pomstí křivdu a dá českým teroristům pořádně za vyučenou. Pozoruje oba muže, když tu blýskne v dálce zrcátko. Signál, jímž dává Valčík najevo, že mercedes se zastupujícím říšským protektorem se blíží.

Vrouma dobře ví, že Gapčíkovi se zasekne samopal Sten a proto se jako rozlícený medvěd vrhá na Kubiše. Auto se řítí do zatáčky, proti němu vyskakuje z krajnice Gapčík a marně se snaží mačkat spoušť. Heydrich ve voze vstává a vytahuje pistoli. Obrovská Vroumova postava už leží na subtilním Kubišovi. Svou vahou ho drtivě mačká k zemi tak, že se nemůže téměř pohnout.

Heydrich pálí po Gapčíkovi. První ranou ho zasahuje do pravého ramene. Gapčík pouští samopal a dává se na útěk. Protektor pálí dál. Trefuje parašutistu do zad. Gapčík se kácí k zemi.

Řidič proti všem bezpečnostním pravidlům zastavuje. Heydrich vybíhá z vozu a s napřaženou pistolí se žene k Vroumovi a Kubišovi. Kladpír ve smrtelné hrůze najednou zjišťuje, že přesun časoprostorem mu pomohl nejen porozumět psané němčině, ale také se jí vyjadřovat, byť stejně bídně, jako to zvládá v češtině.

„Jsem Němec, jsem Němec! Nestřílejte, pane protektore!“ řve Vrouma německy. „Držím atentátníka! Nestřílejte!“

Kat českého národa ruku s pistolí neskloní. Jen houkne na řidiče, aby okamžitě sehnal posily a dál drží Vroumu a zmítajícího se Kubiše v šachu.

„Ještě je tu jeden. Musel utéct. Jmenuje se Valčík,“ huláká Vrouma a praští pěstí zmítajícího se Kubiše do spánku.

„Jak jste ho složil! To byla moc dobrá trefa, pane obergruppenführere,“ snaží se vlichotit nejvyššímu šéfovi říšské bezpečnostní služby a druhému muži SS Vrouma.

„Ruhig!“ zamečí kozím hlasem Heydrich a čeká s napřaženou zbraní na posily.

Motorizovaná hlídka je tu za pár minut. Vrouma i Kubiš končí v sídle gestapa v Petschkově paláci.

Ze svodky gestapa – protokol č. 0196 / 1942 – Vrouma

Vyšetřování podezřelého Kladipíra Vroumy nepřineslo žádné prokazatelné indicie, že by se jmenovaný zapojil do teroristické akce nebo byl příslušníkem domácího či zahraničního odboje. Subjekt spolupracoval s vyšetřovateli, nicméně jeho součinnost byla až servilně odporná. Podle všech důkazů a svědeckých výpovědí skutečně zabránil atentátu na říšského protektora.

Kde se na místě činu vzal a jak se o teroristické akci dozvěděl, nedokáže uspokojivě vysvětlit. Vyšetřovaný neustále tvrdí, že ho poslala z budoucnosti Prozřetelnost a do místa plánovaného atentátu se dostal díky zvláštnímu kameni. Donekonečna opakuje, že ví, jak pomoci Říši k úspěchům ve válce na západní i východní frontě.

Dotyčný kámen byl subjektu zabaven a podroben vědeckému zkoumání. Nic zvláštního, tedy ani starodávné runy, jak tvrdí vyšetřovaný, na něm nebylo nalezeno a byl nakonec jako bezcenný vrácen majiteli.

Jmenovaný byl vyšetřen předními psychiatry a neurology a uznán za inteligenčně sice podprůměrného, leč jinak zdravého jedince. Přední kapacity vylučují možnost zásadní duševní poruchy. Případ tedy v tomto ohledu zůstává neobjasněn, neboť Vroumu nelze označit ani za choromyslného.

Jmenovaný Kladipír Vrouma vyjádřil přání zapojit se do bojových operací v řadách Wehrmachtu. Dne 23. července 1942 byl propuštěn a dislokován ve středisku bojové přípravy.

Závěr: Nechť je dotyčný pod neustálým dohledem pověřeného pracovníka, který bude podávat týdenní zprávy o jeho pohybu, chování a vyjadřování.

V Praze 24. července 1942

Willi Leiner

Ve své knize Nekonečné řešení, kterou napsal v zákopech na východní frontě, Vrouma na toto období vzpomíná:

Jsou věci v životě lidském, které jsou smutné a pak i takové, které jsou veselé. Někdy převažují ty a jindy ony, jsou však chvíle, kdy jdou spolu ruku v ruce. Tak i já jsem prožíval radostnou chvíli, kdy jsem věděl, že jsem zabránil atentátu na velkého muže naší Říše a smutek, když na mě nastoupili vyšetřovatelé v Pečkárně a začali mě vyslýchat. Proč smutné? Inu, protože to byli mí krajané, Němci. A to bylo smutné.

Ale řekl jsem těm dobrým mužům, kteří jen dělali svou nevděčnou práci, všechno, co jsem věděl a oni po několika týdnech pochopili, že se mýlili, že právě já jsem zachránil protektora před úkladnými vrahy vyslanými lžiprezidentem Benešem z Anglie. Vím, že jsem změnil běh historie a tím, že jsem pro Říši uchránil Reinharda Heydricha, pomohl jsem v boji za pořádek, čistou rasu a jediný národ, jehož jsem hrdým příslušníkem.

Ještě než byl vykonán spravedlivý trest na českých teroristech, setkal jsem se s Janem Kubišem ve vězení. Ptal se mě, jak jsem to mohl udělat. A víte co jsem mu odpověděl? Člověče, já jsem tím zachránil Lidice a Ležáky! Nic víc, nic míň.