Podivuhodná dobrodružství Kladipíra Vroumy: Ženy, říkejte včas „NE“

Vroumova manželka Karina patřívala k tomu nešťastnému typu žen, které si myslí, že i blbci jsou sexy, pokud mají vypracované svalstvo.

„No není úžasný?“ rozplývala se před lety na oslavě kamarádčiných narozenin a ukazovala všem fotky, na nichž byl Vrouma svlečený do půl těla a vystavoval na odiv svou muskulaturu. Bylo to v době, kdy se Kladipír vrátil z bojové mise v jakémsi rozhádaném koutě světa, kde bylo potřeba nastolit pořádek, mír a disciplínu.

Kamarádky tenkrát sice pochvalně ohodnotily objem bi, tri a jiných cepsů, ale při pohledu nad krk jen opovržlivě zafuněly nebo rozpačitě pokrčily rameny. Nazývat „úžasným“ tupý a upjatý pohled, který z fotografií vrhal nový objev jejich (poněkud infantilní) přítelkyně, jim připadalo jako učebnicový příklad přehnané metafory.

Ale zpět do reality. Dnes už Vroumovo tělo v plavkách rozhodně nevypadá jako tenkrát a Karině je dávno naprosto ukradené, ba dokonce se jí hnusí. Jediná věc, která ji na osobě, již si svého času vzala za manžela, dosud zajímá, je její schopnost nosit každý měsíc domů výplatu.

Jenže už uběhlo čtrnáct dnů od chvíle, kdy si Vrouma vyrazil k Berounce na ryby a od té doby se neukázal doma. Karina sice zůstala bez peněz, což bylo nepříjemné, ale začínala se utěšovat, že Kladipír takto konečně definitivně zmizel z jejího života. Představovala si, jak z řeky, kde sedí u svých prutů, vyskočil obrovský hlavonožec, chytil Vroumu do chapadel, roztrhal ho na kusy a s gustem sežral. Kdysi viděla film 20 000 mil pod mořem a od té doby trpěla utkvělou představou, že pod jakoukoli hladinou se skrývají gigantické příšery. I proto si nikdy nenapouštěla vanu a zásadně se jen sprchovala.

Příjemným představám o životě bez ňoumy Vroumy se oddávala pod sprchou i toho rána, kdy se Kladipír zjevil v zapáchající uniformě Wehrmachtu v obývacím pokoji jejich panelákového bytu. Když vešla ve fialovém županu do obýváku a spatřila ho tam sedět s vyvalenýma očima a flekem v rozkroku, nasupeně a bez řečí prošla kolem něho směrem k ložnici a demonstrativně za sebou zabouchla dveře.

Vrouma bezmyšlenkovitě sáhl po dálkovém ovladači od televize. Potřeboval se zorientovat v čase. Vrátil se do „své“ doby, nebo se přemístil kamsi do budoucnosti? Obrazovka zablikala a Kladipír záhy zjistil, že ho podivný kámen přenesl přibližně do stejného období, z něhož ho vyexpedoval od Berounky zmařit atentát na Heydricha.

V televizi běží nějaký zábavný program. Štíhlá blondýna ve vysokých, lesklých, černých, kožených botách a stejně laděných, přiléhavých šatech máchá bičem a krotí v cirkusové aréně lvy. Žena má ve tváři přísný výraz ostřílené pedagogické pracovnice a ve chvíli, kdy usadí šelmy na jakýchsi barelech, si smyslně a laškovně pohrává s bičem. Cvičená zvířata působí dojmem, že s nastraženýma ušima a vyvalenýma očima dychtivě čekají na rozkazy a pokyny své velitelky.

Kladipír si představuje, že je jedním ze lvů. Cítí v sobě ohromnou sílu a zároveň podvědomou potřebu být zkrocen touto nekompromisní ženou s bičem. V jeho duši se odehrává boj. Má skočit na krotitelku a rozsápat ji ostrými drápy, nebo přijímat práskání bičem a užívat si submisivního lísání ke své vládkyni?

Než se stačí rozhodnout, dveře ložnice se otevřou a vychází z nich Karina. Vrouma, v duchu stále převtělený do lva, právě uvažuje nad tím, co by vzniklo z jeho intimního spojení s krotitelkou. Představuje si, jak si ženu z televizní obrazovky bere po zvířecím způsobu. Tato fantazie ho mimořádně vzrušuje.

Karina míří do kuchyně a otevírá ledničku. Jakmile se předkloní, aby si vytáhla plechovku džusu, Vrouma neváhá, vyskakuje z křesla a jako predátor se vrhá na svou právoplatnou ženu.

„Ahoj Karino,“ zasyčí Kladipír manželce poťouchle do ucha a snaží se z ní strhnout župan. „Dlouho jsme se neviděli, že?“

„Vypadni! Nechej mě na pokoji, ty kreténe!“ křičí Karina a marně se brání.

Vroumovy paže ji drží v ocelovém germánském stisku. Strká jí hlavu do lednice a sám se spěšně odstrojuje.

„To má být odmítnutí?“ zkřiví Kladipír tvář vztekem. „Kdybychom my, chlapi, dali na každé ženské NE, běhaly byste po světě do smrti jako panny a lidstvo by se množilo dělením buněk ve zkumavce.“

Cítí v sobě zvířecí pud. Strach a křečovité zmítání oběti ho ještě víc dráždí. Stává se lvem a animálním způsobem ukojuje svůj chtíč.

Karininy výkřiky zanikají v chladu lednice mezi lahvemi kečupů, majonéz a kelímky margarínů. Vrouma řádí asi dvě minuty, pak povoluje sevření, odpadá únavou na linoleum a zhluboka oddechuje.

Jen co se Karina vzpamatuje a vysouká hlavu z ledničky, prchá zpátky do ložnice, kde se rychle se obléká a spěšně opouští byt. Na ulici kvapně vyťukává číslo na svém mobilu.

„Policie?“

„He?“ ozve se ze sluchátka.

„Právě mě znásilnil manžel. Je jako šílený. Má na sobě otrhanou uniformu a chová se jako zvíře. Panebože, pomozte mi!“

„Áno?“

„Je to důležité! Až přijdou děti ze školy, bojím se, že jim něco udělá!“

„Kde on doma?“ ptá se s podivnou gramatickou úchylkou hlas.

Karina roztřeseně, se sevřeným hrdlem, diktuje adresu. Cítí se, jako by ji převálcoval tank (že by asociace s Vroumovým dělem?). V hlavě zmateně zvažuje, jaké má možnosti. Může odjet s dětmi k matce? Nebo má zavolat svému milenci Pavlovi Š. do Moravské Třebové? Ten je ale ženatý, takže od něho nemůže čekat, že ji ubytuje. Navíc se s Kladipírem zná a ten by ho mohl kontaktovat. Ne, musí počkat na policii.

Ve sluchátku se ozve cvaknutí. Policista na druhé straně zavěsil. V Karině se vzedmula vlna naděje jako tlak po protřepání láhve šampaňského. Už jedou!

„Zatknou ho, odvezou, zavřou a budu mít klid,“ opakuje si pořád dokola optimistickou mantru.

Zatímco přešlapuje za rohem domu a čeká, až dorazí rameno spravedlnosti, Vrouma se doma pomalu sbírá z mrákot a dává se do kupy. Pouští si sprchu a ještě netuší, že už pro něho jedou. Nejsou to však muži zákona, kdo si ho co nevidět vezmou do prádla. Karina totiž v rozrušení nevytočila číslo policie. Dovolala se do Cirkusu doktora Moreaua, kterýžto jmenovaný právě teď se dvěma urostlými zřízenci sviští ve speciálně upravené dodávce pro svého nového chovance…