Ovoce, jež nese strom církve, má jméno Strach. Podle toho i chutná

„Co mi to dáváte za náhubek? Co mám dělat s touhle naběračkou? A proč jste to přivázali na můj sekretář?“ rozčiloval se před necelými sto dvaceti lety papež Lev XIII., když se poprvé setkal s největším technickým vynálezem své doby.

Jeho tajemník se uctivě uklonil a se smíšenými pocity vzrušení a obav prohlásil: „Otče, to jsou ty americké dráty, co se o nich pořád píše v novinách. Říká se tomu telefon, to je něco jako ‚dálkomluv.‘ Kdybyste spekuloval na burze, tak byste mohl díky tomuto dálkomluvu rychle zbohatnout, protože byste věděl rychleji než ostatní, jaké cenné papíry se musí co nejdříve prodat a jaké nakoupit. A přitom byste vůbec nemusel opustit Vatikán.“

Lev XIII. na podivné zařízení chvíli civěl. Jelikož patřil mezi ty chytřejší papeže, kteří kdy zastávali funkci Božího náměstka na zemi, uvedl svého tajemníka do rozpaků otázkou: „A co když ty americké dráty budou mít všichni, kdo hrají na burze?“

Protože nikdo z přítomných nedokázal na překvapivý dotaz Svatého Otce odpovědět, udělal to papež sám. „To by asi bylo nejlepší kupovat cenné papíry továren, kde se ty americké dráty vyrábí.“ První muž katolické církve tak svým úsudkem novému vynálezu de facto požehnal a nebyl tedy prohlášen za dílo ďáblovo, jak navrhovala skupina natvrdlých kardinálů a biskupů, nýbrž za vnuknutí boží.

Církev byla během posledních desetiletí nucena akceptovat řadu technických a vědeckých objevů, i když duchovní potentáti často nahlas skřípali zuby, protože s jejich nástupem na scénu přicházeli o část svého mocensko-řídícího postavení. Řada vynálezů člověka osvobodila, některé ho učinily šťastnějším, jiné zjednodušily jeho život, další ho udělaly zábavnějším. Ale ano, vy šťouralové, také by se našlo dost těch, které člověka udělaly tupějším, lhostejnějším a povrchnějším. V životě to tak zkrátka funguje – něco za něco…

Jsou však „vynálezy“, s nimiž se církev dodnes nesmířila. Třeba antikoncepční pilulka, nebo kondom, kterážto proprieta v podobě váčků ze zvířecích střev, existovala už dávno před Kristem.

Člověk by si myslel, že víc než sto let po smrti Lva XIII., jenž prokázal schopnost přemýšlet o moderních trendech doby poměrně nepředpojatě, se katolíci alespoň pokusí zrevidovat zkostnatělé filozofické názory na život a usadit je do kontextu vědeckých objevů a poznatků jedenadvacátého století, že se vynasnaží vrhnout aspoň trochu světla na temná dogmata, kterými stovky let svírali svět.

Nikoli. I když je církev na facebooku a šíří Evangelia na internetové síti, myšlení prelátů zůstalo kdesi ve středověku. Omílají fráze o „tradičních křesťanských hodnotách“, jejichž absence ve společnosti prý způsobuje negativní sociální jevy, na něž rádi ukazují svými kostnatými prsty. Jako by v dobách, kdy „tradiční křesťanské hodnoty“ byly všeobecně rozšířené, bylo na světě lépe.

Stačí se ohlédnout. Staletí plná válek, vraždění, okrádání, fyzického i duchovního mrzačení a znásilňování – velmi často pod korouhví šíření „tradičních křesťanských hodnot“ – to je ona šťastnější epocha? Staletí napěchovaná pederasty v kněžských hábitech, bezmyšlenkovitě vyznávajícími uznávané teze, slibující davům nebeský ráj a děsící tytéž masy věčným pekelným ohněm v případě, že se vymknou z otěží, jež svatá církev třímala v rukou – to je ta lepší éra minulých století? Na těchto „tradičních hodnotách“ bychom měli dnes stavět?

Křesťanství se během uplynulých dvou tisíciletí dokázalo dokonale zdiskreditovat. Jak může soudný člověk na prahu jedenadvacátého století věřit instituci, která hlásá lásku a pomoc druhým, a za nehty má krev a špínu?

Láska. Zaklínadlo církve… Jistě, život bez lásky by byl jen prázdný klam, nesmyslná existence, loutkové divadlo. Jenže copak může člověka dovést k lásce omílání otřepaných frází, stereotypní rituály a prázdná gesta, jež pastýři boží dokola přežvýkávají?

Před pár lety jsem absolvoval obřad křtu, při němž jsem měl zasloužilou funkci kmotra. Ó ano, i já jsem pokřtěný (byť bez mé vůle, ve věku, kdy jsem proti tomu těžko mohl jakkoli protestovat), takže mám na kmotra "papíry." Tolik blábolů a klišé, které farář odmentoroval během rituálu, jsem snad slýchával jen v dětství na tribunách při oslavách Prvního máje z úst komunistických soudruhů.

A dál. Navzdory všem proklamacím nevěřím v nezištnou křesťanskou pomoc. Misie, charity, nadace a další křesťanské instituce nepomáhají lidem z ryzího altruismu. Bojují o nové ovečky do stáda, perou se o vliv na nových územích stejně houževnatě jako v dobách, kdy křesťanští vyslanci polidšťovali indiánskou Ameriku. Ta samá církev, která má plná ústa milosrdenství, kryje pedofilní skandály svých kněží, ta samá církev odmítá používání prezervativů, byť by v Africe mohly omezit šíření viru HIV nebo přibrzdit populační explozi. Ta samá církev se drží středověkých dogmat. Jaký je tedy rozdíl mezi militantním prehistorickým islámem, jehož se Evropané tak bojí, a bigotním křesťanstvím, které mnozí proklamují jako hráz proti islamistům? Kupodivu, není příliš veliký…

„Poznávejte lidi po skutcích, jako dobrota stromu má známa býti po ovoci, ale nikoli po listí, ani po kůře, ani po výšce,“ hlásal český středověký církevní reformátor Jan Hus. Co udělala tehdejší mírumilovná církev? Místo rovnoprávného dialogu upálila Husa na hranici, z níž přeskočil plamen, který sežehl kus střední Evropy.

Jak tedy chutná tisícileté ovoce křesťanství? Trpce. Církev si stále osobuje právo říkat, co je správné, a co ne, viz výroky současného papeže Benedikta XVI. Možná, že to nejlepší, co může tuto planetu potkat, je absolutní a definitivní ztráta víry v boha, z níž pramení absurdita společenských strachů, tabu a nesmyslné rituály, které zotročují člověka. Zbývá jen strach, vyrůstající z možnosti, že po smrti nic není, že je to konečná stanice, tečka za větou. Z popela strachu žhne pro věřící naděje, zabalená do příslibu věčného života po smrti. Kdo by se nenechal zlákat? Ovoce, jež nese strom církve, má jméno Strach a podle toho i chutná.

Ale ještě po mně neházejte kameny! Nejsem proti víře! Neodsuzuji ji, jde-li o intimní, soukromou záležitost. Taková víra může být užitečná a prospěšná. Chápu, že díky ní může leckterý člověk prožít spokojenější a plnohodnotnější život. Ostatně, každý v něco věříme, i ten, kdo to popírá. Zrůdná je však institucionalizovaná, organizovaná víra, která nutně musí směřovat k uchopení a kumulaci moci. Je jedno, zda ji zaštiťují ideály křesťanství, islámu, multikulturalismu nebo ekologie.

Nepochybuji o tom, že kdyby v křesťanských „državách“ nebyla moc duchovní striktně oddělena od moci světské, děly by se v nich podobné excesy jako v muslimských zemích. Porušování „morálních“ zásad a pochybných nařízení popsaných ve svatých knihách by bylo trestáno bičem. Ospravedlňuje snad víra násilí?

Kéž by jednou platilo Nietzcheho „Bůh je mrtev! Bůh zůstane mrtvý. A my ho zabili!“

Až se to stane, pak teprve vylomí lidstvo zámky z bran koncentračního tábora, ve kterém se vlastním přičiněním ocitlo. Pak teprve bude možné smazat starozákonní cejch, který si na sobě neseme jako nepříjemnou, svědivou vyrážku.

Celý svět je bláznivý a systém, v němž žijeme, je šílený. Společnost připomíná promyšlenou hru plnou zmatků, strachu a vzájemně si odporujících pocitů viny. Žádný Deus ex machina nepřichází, aby nás soudil nebo odměňoval. Všechno se mění. To je podstata i zákon přírody. Jen dogmata církve tu stojí stovky let a nepodléhají času.

Asi by to chtělo ve Vatikánu pořádný průvan, který by vymetl senilní smetí a na Svatý stolec přivál otevřenou hlavu, jako byl výše zmíněný Lev XIII. Nových dálkomluvů a dalších vynálezů a objevů, které by si zasloužily požehnání, je tu dost a dost…