O tom, kterak se zrodil fiktivní literární hrdina Kladipír Vrouma

Autor by neměl nikdy nic vysvětlovat. Autor by dokonce neměl nikdy své dílo obhajovat. Má právo se vyjadřovat, jak se mu zlíbí, může fabulovat, přizpůsobovat si realitu k obrazu svému, smí si vymýšlet, pokřivit (nebo narovnat) vše, co uzná za vhodné a tvořit světy, situace, postavy a charaktery, na jaké má právě chuť. Čtenář má pak právo chápat vše po svém. Tečka. Někdy jsou však chvíle, kdy auktor musí sestoupit ze svého božského piedestalu (neboť vše, co má cokoli do činění s tvorbou, musí mít nutně božskou podstatu) nikoli proto, aby své dílo obhajoval nebo vysvětloval, nýbrž aby ho (alespoň v jeho kojeneckém věku) chránil.

Rozhodl jsem se stvořit postavu. Vlastně jsem ji už stvořil. Stává se stále skutečnější a začíná mě trochu děsit. Je stále neodbytnější, hlásí se o slovo, nenechá mě dokonce ani pořádně vyspat. Poslední dvě noci mě budila ze snů a dožadovala se zhmotnění.

Nejsem spisovatel. Na to, abych napsal knihu, jsem příliš líný, chybí mi pevná vůle a disciplína. Jenže jak ve mně zraje onen imaginární netvor, ten vetřelec, který si říká literární hrdina, jenž má v sobě potenciál tvořit příběhy, musím chtě nechtě myslet na psaný útvar delší než je úvaha, fejeton, recenze nebo glosa, což byly zatím vody, v nichž jsem lovil nejčastěji.

Když zde mluvím o ochraně, je nutné vysvětlit, před kým bych měl svou postavu chránit. Nuže, tady je vysvětlení - měl bych ji chránit před ochránci dobrých mravů. Měl bych ji chránit před fanatickými zastánci přehnané korektnosti. Měl bych ji též ochraňovat před všemi, kdo nemají špetku nadhledu a jsou zatíženi komplexy, před těmi, kteří v každém počínání, jež nezapadá do jejich pohledu na svět, vidí podvratnou činnost. Měl bych ji bezpečně provést mezi útesy cenzury, vyvést ji na volné moře, kde se do plachet její loďky bude moci opřít čerstvý vítr a pak už popluje směrem, který výše zmínění neovlivní.

Je smutné, že to musím udělat, ale budiž. Je třeba všem cenzorům zcela pragmaticky představit svého hrdinu a postup, který ho přivedl na svět, abych nebyl obviněn z některého ze zločinů proti Kodexu blogera (který se stal biblí tohoto serveru) a články s mým hrdinou (nebo přímo celý blog) neskočily na virtuálním smetišti.

Jaroslav Hašek si prý kdysi poznamenal do notýsku stručnou poznámku „blbec v armádě“ a záhy stvořil postavu Josefa Švejka. Pitomec Švejk měl zajisté svůj reálný předobraz, z něhož Hašek vycházel. Věřím, že i Ignácius Reilly ze Spolčení hlupců Johna Kennedyho Toola měl svou předlohu z masa a kostí. Stejně tak má i moje postava takový vzor. Ano, to přiznávám. Nejde však o jediného člověka, ale o směs několika lidí, kteří tvoří archetyp, z něhož jsem vycházel. Pokud se tedy kdokoli v mém hrdinovi pozná (což nikomu neradím) a najde snad některé částí svého já, neznamená to, že jde právě o něj. Ostatně, pojďme již k samotnému procesu porodu postavy.

Psát se dá dvěma způsoby. První je mít nějaký nápad a poté vytvořit postavy tomuto nápadu na míru. Prostě je napasovat do příběhu. Podstata druhého způsobu tkví v tom, že nejdříve vytvoříme postavu a od ní se odvíjí děj, příběh a dramatická zápletka. Vybral jsem si druhou možnost.

Tak jdeme na to. Bude hlavní postavou muž, nebo žena? V mém případě je to jasné. Ženskou postavu s jejími hnutími mysli, náladami, náhlými vzplanutími a sklony k intrikářství neumím věrohodně ztvárnit. Potřebuji něco jednoduššího, čemu aspoň trochu rozumím. Muže.

Kolik mu je? Snadná odpověď – něco přes čtyřicet. Už to není žádný potřeštěnec, něco už zažil, ale má pořád ještě kus života před sebou. Navíc jsem ve stejném věku, takže se snad dokážu vcítit do situací a myšlenkových pochodů svého hrdiny lépe než do mysli teenagera či starce nad hrobem.

Kde žije? V Praze! Sice nejsem z Prahy, ale hlavní město zná aspoň trochu každý Čech. Pro představivost mimopražského čtenáře je jednodušší zasadit hrdinu někam mezi Šárku, Vltavu a Tróju než na Velké náměstí v Kroměříži či v Hradci Králové.

Co dělá? Tady mám na výběr z tisíce možností, ale musím vybrat jen jedinou. Takže – není to žádný myslitel a intelektuál (byť se za něho považuje), musí mít tedy manuální profesi. Na druhou stranu by tato práce měla být časově natolik flexibilní, aby mu umožňovala prožívat jeho neuvěřitelná dobrodružství. V úvahu připadá například zaměstnání plavčíka, řidiče městské hromadné dopravy, strážníka městské policie, skladníka… Vybírám nakonec skladníka. Proč? Není v tom nic osobního a logicky to zdůvodním. Nejde o časově náročné povolání a dá se při něm zvládnout spousta dalších činností. Postava může být v ústraní a má prakticky neomezený přístup na počítač s internetem, což může hrát v příbězích důležitou roli. Bude to zkrátka skladník, nelze jinak. Jako policista by musel být příliš svázaný morálními zásadami a předpisy (aspoň navenek), jako plavčík by se jistě pouštěl do milostných avantýr (což by sklouzlo k prachsprosté pornografii) a jako řidič trolejbusu nebo autobusu by neměl po vyčerpávající směně sílu k provádění svých eskapád.

A co rodinný život? Po čtyřicítce už je obvykle polovina chlapů podruhé ženatá, takže svého hrdinu nechám zažívat druhý manželský očistec. První svazek mu nevyšel a druhý se mu právě hroutí. To není v dnešní době nic mimořádného a dá se z toho vytlouct poměrně slušný potenciál vedlejších postav.

A nyní charakter. Aby byla postava zajímavá, musí být v řadě ohledů extrémní a radikální, přitom však stále ještě uvěřitelná. Čtenář ji musí buďto milovat, nebo nenávidět. Není možné mít k hrdinovi vlažný vztah. A protože démonická persona se tvoří daleko jednodušeji a je s ní větší legrace, můj netvor (nebudu ho vůbec šetřit) se bude projevovat takto:

- tvrdohlavá, nekompromisní osobnost, přesvědčená o tom, že má vždycky a za všech okolností pravdu

- na svůj věk má zkostnatělé, až dogmatické názory, většinou vyčtené z tisku; vidí svět černobíle, není schopen se mentálně vyvíjet, postavit se na stanovisko těch, kteří mají rozdílný názor nebo postoj a vidět situaci či lidi i z jejich pohledu

- rád se chlubí, co všechno už dokázal, dělal a kde všude byl

- na svůj věk má poměrně slušnou fyzickou kondici, což dává s oblibou na odiv

- vzhledem k jeho věku se u něj už objevují drobné zdravotní problémy

- miluje všechno, co souvisí se zbraněmi a armádou

- má zbrojní pas, nosí pistoli, ale také několik dalších zbraní (pramení to z jeho komplexu méněcennosti)

- nevěří v boha, ale úlisně podlézá lidem křesťanského vyznání

- nenávidí muslimy, bezdomovce, narkomany a lidi, kteří se jakkoli vymykají jeho představám o "normálnosti"

- sám sebe považuje za chlapáka, jednoho z několika málo jedinců, kteří na světě ještě zbyli

- ve vlastních očích je neochvějně spravedlivý a měří každému stejným metrem

- absolutně postrádá smysl pro humor; i když si myslí, že je vtipný a dokáže pochopit žert, je pouze křečovitý

- je vztahovačný a upjatý

- navzdory podprůměrnému IQ a sklonům k násilí má tendenci uvažovat o míru, lásce a toleranci; své myšlenky občas zaznamenává do speciálního deníku, jemuž říká „Deník bojovníka“

- má jediného přítele, jenž je na tom intelektuálně podobně jako on (jde o outsidera, který prožil krušné dětství a trpí komplexy méněcennosti – tady platí známé rčení „vrána k vráně sedá“)

- pro svůj prospěch je schopen udělat cokoli, dokonce i zradit svého jediného přítele

- zoufale touží po uznání a pochvalách, za něž se odměňuje patolízalskou oddaností (to je dědictví z dětství, které zásadně ovlivnil autoritářský otec a slabá, submisivní matka, k níž se utíkával vyplakat)

- je to labilní, nervově rozkolísaná osobnost, která se v kritických momentech buďto zhroutí nebo reaguje agresivně

Inu, z toho už se dá něco slepit dohromady. A jak se jmenuje? Tady s dovolením využiji jméno, které jsem již dříve u jednoho imaginárního hrdiny použil a byl jsem napaden, že urážím skutečného, žijícího člověka. Tak tedy – jméno mé postavy jest Kladipír Vrouma. Ne, nejde o obyčejnou přesmyčku jména reálného člověka! Vše hned vysvětlím.

Jak je zřejmé z charakterových vlastností mého hrdiny, je to postava značně rozkolísaná, psychicky nevyrovnaná až schizofrenická, jež sama sebe vnímá jinak, než ji vidí okolí. Jméno Kladipír je proto složenina, jež má vyjadřovat sklon jeho nositele řešit vše „hromdopolicovým“ způsobem („kladi“ symbolizuje kladivo) a efekt, který tím vyvolá („pír“ = pírko, tedy něco, co nemá váhu). Jméno Kladipír tak vyjadřuje nesmírnou touhu jeho majitele být tvrdým a úderným mužem, který však nemá autoritu a jehož nikdo nebere vážně.

Také příjmení je složenina. Úvodní dvojhláska značí pohled mé postavy na život („vr“, to je přece psí vrčení, čili neustálá připravenost k útoku na kohokoli, kdo mu nejde pod čumák), přípona ukazuje, že je to jenom póza – pes, který štěká, nekouše („ouma“ poukazuje na slovo ňouma). Tímto jménem tedy, a to bych rád zdůraznil pro ochránce čistoty tohoto webu a strážce nedotknutelnosti Kodexu, nikoho nehodlám dehonestovat. Je to jméno zcela smyšlené (byť logicky odvozené) a chci jím pouze co nejlépe vyjádřit povahu svého literárního hrdiny. Věřím, že Kladipír Vrouma se připojí k Ignáciusi Reillymu či Josefu Švejkovi, aniž by mě kdokoli obviňoval z pokusu o urážení jakékoli žijící osoby. Znovu opakuji, jde o archetyp!

A nyní ještě najít kontext, v němž se budou příběhy odvíjet. Opět se nebudu snažit být nijak přehnaně originální a použiji něco, co se již mnohokrát osvědčilo a dává to bezbřehý prostor k manipulaci s postavou. Jen si vzpomeňte na Vonnegutovu knihu Jatka č. 5 a pendlování Billyho Pilgrima v čase mezi zrozením a smrtí. Nebo je libo epochální výlet pana Broučka do patnáctého století případně něco z knih Roberta Heinleina? I já tedy zasadím svého hrdinu do podivných časových a prostorových smyček a nechám ho působit v nejrůznějších dimenzích. Jen do toho, Kladipíre! Zhmotnil ses mi a není cesty zpět…

Proč to všechno píšu? Jak už jsem poznamenal v úvodu, hlavním impulsem této předlouhé předmluvy je snaha přesvědčit cenzory, že nejde o útok na konkrétní osobu (nebo osoby), která (či které) by se v mém hrdinovi mohla (případně mohly) poznat. Tím samozřejmě dávám najevo nedůvěru k instituci, jež se ohání tím, že bdí nad slušností a korektností tohoto virtuálního prostoru. Ano, je to tak – nevěřím takzvaným administrátorům a opovrhuji jimi (snad je to stále ještě mé právo). Mám pocit, že je to podobné jako v případě policie, která byla zřízena proto, aby poctivé chránila před zločinci a dnes slušné lidi nemá kdo chránit před ní. Nebo jako v případě politiků, jež jsme si zvolili, aby za nás řídili tuto zemi a nikdo už není schopen řídit je.

Ať tedy žije Kladipír Vrouma! Neslibuji, že se jeho příběhy budou objevovat na mém blogu pravidelně (jak jsem již poznamenal výše, jsem líný a postrádám pevnou vůli), ale snad čas od času čtenářům, jimž se dostalo požehnaní nadhledu a smyslu pro humor, připravím literární porci, která je nebude škrábat v krku (a pokud ano, tak od smíchu).

Ano, autor by neměl nikdy nic vysvětlovat. Autor by dokonce neměl nikdy své dílo obhajovat. Slibuji, že tohle bylo naposled, kdy jsem něco takového udělal...