Noční můra Ježíše Krista

Už tady byly filmy, které Ježíše Krista oslavovaly, byly tu filmy, které ho rozpitvávaly, urážely nebo zesměšňovaly. Až donedávna tu však chyběl snímek o Mesiáši, jenž by nepopulárnější ikonu křesťanského světa obrazově ignoroval. Položíme-li si otázku, zda lze natočit film o Ježíšovi, ve kterém by se tato persona vůbec neobjevila, můžeme si díky režiséru Benjaminu de Viantovi odpovědět: „Ano, možné to je!“ A výsledek vůbec nevypadá špatně.

Autor filmu Noční můra Ježíše Krista (The Nightmare Of Jesus Christ) očividně vychází z premisy, že většina informací, které o Ježíšově životě máme, je nejistých. Vždyť ani nevíme, jaké bylo jeho původní jméno, neznáme přesný rok jeho narození ani úmrtí, nezůstaly po něm žádné písemnosti. Prakticky veškeré údaje o jeho životě čerpáme z Nového zákona, který je plný archaických podobenství, jež se dají vykládat na tisíc způsobů. Navíc si evangelia v mnoha ohledech protiřečí.

Benjamin de Viant proto uchopil látku zcela jinak než všichni tvůrci před ním. Zcela opomíjí osobu Krista. Soustřeďuje se na kontext, tedy na dobu, v níž žil a na osoby, které měl kolem sebe. Tvůrce se nebojí vylít vaničku i s dítětem; naopak, činí to s nadšením, aby mohl o to důkladněji prozkoumat samotnou nádobu, v níž se batole koupalo. Pojďme si tedy posvítit na některé části scénáře a ukázat na revoluční postupy a myšlenky, které tvůrce divákům přináší.

Příběh začíná v betlémském chlévě. Kamera tam najíždí dlouhým záběrem skrz červotočem prožrané dveře. Už v prvních obrazech naznačuje de Viant, v jak chatrných kulisách se křesťanství zrodilo. Z plátna doslova čpí pot, který v dusném chlívku prolili místní hospodáři i jejich zvířata. Divák slyší dorážení ostrých zobáků holubů přešlapujících na vetché střeše a takřka cítí puch moči z hliněné podlahy.

Nájezd kamery se zastaví na otrhané dvojici – těhotné ženě a muži s nasupeným výrazem v obličeji. Rodiče budoucího spasitele se hádají. Režisér zde rozjíždí nádhernou analogii takzvaného „zákona padajícího hovna.“

„Běhno! S kým to máš?“ řve Josef a vztekle praští přes zadek osla, který postává opodál a žvýká seno. Soumar se lekne, zahýká, vykopne zadní nohy a zasadí úder koze stojící za ním. Řetězec je nastartován a pokračuje dál. Koza sebou trhne a trkne krávu, ta zabučí a vyděšeně vráží do ovce, která spadne na zem a tam zavalí slepici. Slípka ve smrtelné křeči sekne zobákem a klovne Marii do lýtka. De Viant tuto pasáž řeší rychlými a efektními střihy, jako by tvořil hip-hopový videoklip pro MTV.

Geniálním završením tohoto tragikomického řetězení však není slepičí klovanec, ale zrození Spasitele. Ostrý zobák hrabavého ptáka totiž spustí porodní kontrakce a tak Ježíšova matka nakonec stačí na Josefův hrubý dotaz jen pokorně pípnout: „Byl to Duch svatý.“

Na tuto duchaplnou odpověď a na plodovou vodu, která z Marie začíná vycházet, však není Josef připraven. Stačí jen hlesnout: „Doktora! Doktora!“ – a vzápětí omdlí.

Další scénu odděluje zatmívačka, která má pravděpodobně symbolizovat temnotu dělohy, z níž se dítě dostává na svět. Po ní se v záběru objevují tři podivné postavy, které přešlapují nervózně ve dveřích stáje. Josef, který se zvolna probírá ze mdlob, zamumlá: „Vy jste porodní specialisté?“

Chlapíci se identifikují jako králové. Divák slyší hlas kňourajícího novorozeněte, ale může si jen domýšlet, jak porod dopadl, zda je už nemluvně zabalené v hadřících nebo jestli ho láskyplně olizuje přítomný dobytek. Vše se soustřeďuje na postavy ve dveřích, které se podivně kymácejí. Když si jeden z králů krkne, další začne zvracet a třetí provozuje se zavřenýma očima samomluvu, musí být i tomu nejnedovtipnějšímu divákovi jasné, že všichni muži jsou naprosto opilí.

Postupně se klátivou chůzí přišourají před kameru, kde jeden po druhém padnou únavou na kolena a v etanolovém dojetí žvatlají nad (pro diváka neviditelným) nemluvnětem cosi o nové naději pro svět. Jeden po druhém se začínají v opilecké pýše trumfovat, kdo batole víc uctí. První vytahuje láhev pálenky, další šišku konopí a třetí tahá z kapsy jakýsi oblázek, o kterém tvrdí, že je to drahý kámen.

Po další zatmívačce vidíme Josefa, jak si bezbožně užívá darů určených dítěti. Napájí se kořalkou, užívá si THC a prolínačkou se na plátně zhmotňují jeho halucinace. V drogovém omámení má paranoický pocit, že rodině hrozí záhuba od aktuálního vládce provincie Heroda. Burcuje tedy svou družku k útěku. Brzy se ukáže, že vidiny měly reálný základ.

Střihem se de Viant přenáší do Herodova paláce. Vládce sedí na zlatém trůnu a sluha mu na malém vozíčku přiváží misku plnou houbiček. Herodes mlsá psylocibin a podobně jako Josef začíná trpět stihomamem. Režisér zde dává vnímavějším divákům zcela nepokrytě najevo, že podle jeho výkladu se zásadní historické události odvíjejí od stavu rauše, ve kterém se velmi často nacházejí hlavní dějinní aktéři, především charismatičtí vůdcové, vizionáři, revolucionáři a proroci. Herodes v oblouznění vydedukuje, že jakési novorozeně z Betléma ohrožuje jeho postavení na trůnu a vydává rozkaz k masakru dětí v daném regionu, a to od novorozenců až do věku dvou let.

De Viant pak nabízí skutečně nechutné scény vraždění neviňátek. Chce tím zjevně přimět diváka k tomu, aby si položil zásadní otázku: „Jak je možné, že díky Ježíšovi, který má spasit svět, musely jen nedlouho po jeho narození zemřít tisíce bezbranných mrňat?“

Film má rychlý spád, a aby se návštěvníci kin nenudili, režisér zobrazí dětství a dospívání jen ve scéně, kdy Josef pod vlivem alkoholu vypráví kumpánům v krčmě, že není Ježíšovým pokrevním otcem. Když na otázku, kdo je tedy jeho pravým tatíkem, odpovídá, že je to sám Bůh, nechává se tvůrce filmu strhnout k laciné rádoby legrační skeči, v níž nechává hospodského se smíchem padnout pod stůl, kde se zadusí právě pojídaným nekvašeným chlebem. Scénu sleduje škvírou mezi prkny oko tajemného špeha, od kterého se Ježíš později pravděpodobně dozvídá, co jeho otčím prohlašoval v putyce.

Že se to budoucí Mesiáš dozvěděl, je jasné z následujících sekvencí, kde se Josef s Marií baví o duševním stavu dítěte, které se právě nachází v pubertálním věku.

„Ten kluk je nějaký divný,“ říká Josef ženě. „Já v jeho věku jsem si ho od rána do večera honil. On jenom sedí na tržišti, pozoruje lidi a nad něčím dumá.“

„To je dobře, že není po tobě,“ opáčí Marie a hodí na oheň kus sušeného velbloudího trusu. „Včera říkal, že spasí svět. Myslím, že si opravdu vsugeroval, že je boží syn. Začíná vidět svět nějak moc černobíle. Pořád mele něco o dobru a zlu. Jestli to takhle půjde dál, tak ho jednou někdo zabije.“

Jak ukáže závěr díla, Marie se projevila jako skvělá věštkyně a psycholožka.

Ale přeskočme nyní část filmu, kde Ježíš, dokonale ovládající manipulaci mysli, předvádí užaslému publiku neuvěřitelné kousky. Mění vodu ve víno, uzdravuje zdánlivě neuzdravitelné, nasytí pět tisíc lidí z pěti plesnivých ječných chlebů a dvou zapáchajících ryb a jako majstrštyk přidá pochod po mořské hladině.

Ve všech kouscích de Viant mistrně, ale nenápadně, odhaluje divákovi, jak si Mesiáš pohrál s nedokonalými smysly diváků a jak dokonale využil davové sugesce či autosugesce v případě léčitelských divů. Tvůrce se totiž nesoustředí na samotného Ježíše (ten se neobjeví jedinkrát v záběru), proto má schopnost zaregistrovat to, co se děje kolem, ony drobnosti, které nakonec tvoří legendy o zázracích. Není však smyslem této recenze odhalovat vrcholné okamžiky těchto eskamotérských triků. Zvídavé oko a otevřená mysl bystřejších diváků je jistě odhalí.

Bylo by také zbytečné načrtnout zde šachovou partii mezi farizei a Ježíšem, v níž Spasitel ze zákulisí tahá figurkami se jmény Pilát či Jidáš tak obratně, aby nakonec skončil pozemskou pouť podle věštby své matky. Z úst apoštolů se dozvídáme střípky motivací, proč si Ježíš zrežíroval tuto hru a předem naplánoval konec bez happy endu.

Ale pojďme k tragickému vyvrcholení. Lyrické tóny smyčců podbarvují zpomalené záběry kamery švenkující přes holý vrch, na kterém stojí tři kříže. Kamera střídavě zabírá zločince ukřižované po obou bocích Ježíše. Oba mluví. Z rozhovoru je zcela eliminován muž s trnovou korunou na hlavě, přesto je zde citlivě naznačeno, co si Ježíš v posledních chvílích myslí a jak asi reaguje. De Viant nepodlehl pokušení vystavět finále na Kristovi, přesto je jasné, že se děje cosi mimořádného.

Zločinci jakoby mimochodem v posledních chvílích života probírají zásadní filozofické otázky. Jeden tvrdí, že zhoubou člověka jsou političtí a náboženští činitelé, druhý mu oponuje, že za bídou lidstva stojí zbabělost jedince, který se v zásadě bojí svobodné diskuse o životně důležitých problémech, a proto raději uctívá dogmata. Mezi nejobludnější dogma řadí zbožňování partajní jednoty, která je podle většiny nadřazena blahu individua, jež údajně zastupuje.

V nejasných, přitom však poměrně zřetelných konturách, tady režisér nepřímo kritizuje dvě tisíciletí církevní stádnosti a odkrývá ústy odsouzených vrahů zrůdnost této instituce. Demaskuje v církevních prelátech haštěřivé krkouny bez špetky zájmu o podstatné sociální problémy a podsouvá divákovi myšlenku, že vždycky šlo jen o sběř s pedofilními a sadistickými sklony.

Uprostřed rozpravy se ozve zasténání a poměrně nelogické zvolání, jímž de Viant názorně ukazuje, jak si jednotlivá evangelia protiřečí v popisu posledních Ježíšových slov. Proto uvádí všechny najednou: „Bože můj, proč jsi mě opustil? Dokonáno jest! Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha!“

Odsouzenci zastavují disputaci a hledí udiveně mezi sebe, kde divák tuší Ježíše. Závěrečný dialog vyvrhelů je fenomenálním vyvrcholením, v němž de Viant hluboké filozofické postřehy opepřil špetkou černého humoru, aby nakonec nechal užaslého diváka dumat nad skutečným posláním Ježíše Krista.

„To bylo furt řečí o tom, že musíme milovat své nepřátele a činit dobře těm, kteří nás nenávidí. Vidíš, jak dopadl?“

„Hmm, my dva jsme své nepřátele rozhodně nemilovali a dopadli jsme úplně stejně. Co z toho vyplývá?“

„Že z toho podivínského týpka co nevidět udělají modlu? Boha?“

„Bingo, kámo! Obyčejní lidi se s těmi neobyčejnými moc nemažou. Což o to, my jsme si to asi zasloužili a tak nějak jsme tušili, že to jednou přijde, ale fakt nechápu, co přimělo tak pohledného a sympatického chlapa k sebevraždě.“

„Třeba nám tím chtěl něco říct?“

„Necítíš se kvůli němu blbě?“

„To si piš, že se cítím blbě. V rukou i v nohách mám rezavé krováky, nemůžu pořádně dýchat, mám žízeň, že bych pil i ocet a brzy vypustím duši. Už mi bylo párkrát v životě líp.“

„Já myslím, jako že prý umřel i kvůli nám?“

„Víš, cítil jsem se párkrát bídně, to když jsem zamordoval ty kupce, za které tady teď visím. Chvíli jsem si říkal, že nejsem bůh, abych někomu vzal život, ale pak mě to přešlo. Tenhle si to prý zrežíroval sám. Měl sto dvacet možností přestat provokovat, sklopit uši a zachránit si krk. Kvůli mně tak hloupě určitě neumřel.“

„Možná, že právě to nám chtěl říct. Abychom byli sami sebou, i kdyby nás to měl stát krk.“

„Tak to jsme šli v jeho stopách. Sám sebou rozhodně jsem. A taky to pořádně cítím. Jak rád bych teď byl někým jiným. Jauvajs!“

„Jako že nám chtěl naznačit, abychom neuhýbali. Že překážky na cestě si můžeme vybírat sami a lepší je vybírat si ty velké, protože jenom když překonáš nějakou pořádnou, můžeš vidět život v naprosto jiném světle a perspektivě. Těžkosti ochucují naši existenci, to nám asi chtěl říct. Teď, když mi zbývá už jenom pár okamžiků života, to celkem chápu. Ale stejně to jeho učení někdo brzy překroutí. Nedivil bych se, kdyby ho nechali vstát z mrtvých, aby obalamutili prosťáčky. Že ale měl ten Ježíš smysl pro humor.“

Dva pokřivené a chápavé úsměvy se potkají přesně na půli cesty, v místě kde na kříži skonal samorost, hlásající lásku a porozumění.

„Chtěl bych vidět svět za dva tisíce let,“ hlesl z posledních sil zločinec po Ježíšově levici.

„Ty vole!“