Moucha s sebou přináší nemoci. Co přináší Jiří Paroubek?

Rád bych zde zaznamenal některé dojmy, jež ve mně zanechal Jiří Paroubek po včerejší poslední předvolební debatě s Petrem Nečasem. Kdybych se měl omezit pouze na účinky tělesné, musel bych napsat, že mi bylo lehce šoufl od žaludku, že mi běhal mráz po těle nebo stékal studený pot po zádech.

Nebudu tu však vytahovat fyzické pocity, jež pravidelně zažívám při verbální i nonverbální exhibici Velkého Předsedy. Chtěl bych zůstat aspoň do jisté míry věrný vědeckým výzkumným postupům a držet se rozumu. Ovšem pokud jde o Jiřího Paroubka, nejsou chladné rozvahy na místě, neboť je to tvor, který probouzí silné emoce. A co víc, jestliže mám být k sobě upřímný, musím přiznat, že doby, kdy jsem byl schopen opravdu racionálního uvažování o tomto gigantovi, dávno minuly. I když i dnes občas mívám světlé chvilky...

Předpokládejme, že existují lidé, kteří Jiřího Paroubka nikdy neviděli a nic o něm nevědí. Jak bych jim mohl takového člověka popsat? Existuje přívlastek, který by bezezbytku vystihoval charakterové vlastnosti a celkové vyznění zmíněné osobnosti? Ať hledám, jak hledám, všechna přídavná jména mi připadají příliš jemná a mírná.

Jiří Paroubek je totiž svým zjevem i způsoby natolik exotický a výjimečný, že i kdyby k němu člověk cítil jistou náklonnost, stále by na něj musel hledět jako na pozéra, tatrmana a jeden velký chodící trik. Jistým způsobem je to člověk nesmírně fascinující. Když pominu jeho sebestřednost, ješitnost, urážlivost a ufňukanost, vyzařuje z něj síla, kterou lze jen těžko ignorovat. Šlehá z jeho očí, zračí se v zamračených grimasách tváře a bezpochyby by z něho sálala, i kdyby měl na sobě místo luxusního obleku pouze zvířecí kožešinu a v ruce držel kyj. Člověk může mít pocit, že se hřeje na politickém nebi naprosto právem a že si to snad i zaslouží.

Držení těla a výraz obličeje však dávají znát, že je nabitý touhou ovládat, vnucovat, rozkazovat, neustupovat, zastrašovat, zašlapat, přiškrtit a umlčet všechno a všechny, kteří si s ním dovolí nesouhlasit. Je tak sebejistý, že připomíná komiksového hrdinu – nezranitelného ochránce utlačovaných, sociálně slabých a potřebných, což jsou podle něho všichni, až na pár darebáků, kteří si s ním nechtějí notovat "tu jeho." A s těmi je připraven zatočit silou; postřílí všechny zlosyny a s blahosklonným úsměvem na rtech se nechá korunovat na spravedlivého krále. Vždyť je ztělesněním ideálu rovnosti a sociálního smíru.

V okamžicích, kdy se rozhodne prolomit ticho, zní jeho věty tak bombasticky a povýšeně, že by člověk přísahal, že si je musel napsat předem na papír a naučit se je nazpaměť. Jeho řeč je zaneřáděná bolševismy a socialistickými žvásty. Jeho nevýslovná chvástavost je nesnesitelná, ale těm, v nichž probouzí touhu po vznešeném vládci s pevnou rukou a ostrým mečem, který vyhubí v zemi nepravost, zní jeho hlas jako zvuk flétny v rukou krysaře.

Kdysi dávno jsem se snažil tomuto člověku alespoň porozumět, koneckonců, jinak bych si nedovolil tyto řádky vůbec psát, ale rychle jsem přišel na to, že samozvaného vůdce Obyčejných, Průměrných, Hloupých a Ovlivnitelných může mít v oblibě jen primitiv, který si z frází Velkého Předsedy vytvořil nové náboženství. Ostatně, je dost dobře známo, co si o Paroubkovi myslí lidé vzdělaní, inteligentní a uznávaní i mimo hranice této malinké zemičky.

Nemá smysl, abych se dál snažil cokoli popisovat. Nejsem natolik chytrý, abych dokázal vysvětlit, čím dokáže takový panák očarovat půlku národa, stejně jako to kdysi zvládli Hitler, Stalin nebo Mao. Jiří Paroubek s nimi má hodně společného. Všichni s sebou totiž přinášejí strach, stejně jako moucha s sebou přináší nemoci…