„Kdokoli přísahá a lže, zrádcem je a bude oběšen!“

Chvála pokroku! Co nebylo možné v době Shakespearově, je dnes samozřejmostí.      

Pokud se nepletu, každý, kdo vykonává veřejnou politickou funkci, skládá cosi jako přísahu. Volení poslanci, senátoři a zastupitelé slibují, že se budou řídit zákony země a pracovat pro blaho obce, regionu či státu. A skutečnost? Netřeba opakovat, co kdekdo ví nebo aspoň tuší. Není větších gaunerů než politiků a lidí, kteří se s nimi spřáhli, aby urvali z masa téhle země co největší kus ještě předtím, než vykrvácí.

Bývaly doby, kdy přísaha měla jinou váhu než dnes. Rovnala se váze těla člověka, který ji učinil. Tato váha mu totiž mohla zlomit vaz (v lepším případě), nebo ho pomalu udusit v oprátce, pokud svůj daný slib porušil.

Na začátku sedmnáctého století to tak chodilo - zrádci, lháři a zločinci skončili na šibenici nebo na stromě. Z dnešního pohledu to byli ovšem naivní prosťáčci, kteří se nedovtípili toho, co pochopil i syn lady Macduffové z Shakespearovy tragédie Macbeth:

Syn: „Můj otec, matičko, byl zrádce?“

Lady Macduffová: „Byl.“

Syn: „Co je to zrádce?“

Lady Macduffová: „Ten, který přísahá a lže.“

Syn: „Je každý zrádce, kdo to dělá?“

Lady Macduffová: „Kdokoli si tak vede, zrádcem je a bude oběšen.“

Syn: „A každý musí být oběšen, kdo přísahá a lže?“

Lady Macduffová: „Ano, každý.“

Syn: „A kdo je oběsí?“

Lady Macduffová: „Kdo! Poctiví lidé.“

Syn: „Tedy ti, kdo lžou a přísahají, jsou blázni; je přece lhářů a těch, co přísahají, dost, aby poctivé lidi přeprali a zvěšeli.“

Dívám se kolem sebe. Občas se odvážím přečíst si noviny nebo mrknout na zprávy a mám stále neodbytnější pocit, že čtyři sta let po tomto divadelním dialogu to politici a nejrůznější grázlové už pochopili - k beztrestnosti stačí jen spojit síly.

Už se nebojí oprátky. Neděsí je vězení. Chechtají se vyšetřovacím komisím a auditům. Jak by ne. U skartovaček jsou vždycky nejdřív. Je to zvláštní, že strach začínají mít spíše poctiví a bezúhonní, ze kterých se staly dojné krávy nenažraných mocipánů a byrokratů. Ne, ti se nestrachují. Nežijeme přece v sedmnáctém století. Slib sem, slib tam. Vždyť jsou to jen slova a neznamenají nic… Vlastně, přece jen – je to něco jako prima vtip, kterému se dá po správně zmanipulovaném výběrovém řízení či lichotivém úplatku velmi dobře zasmát…