Je to tak - svět je jenom hodinový hotel. A báječný…

Ještě to rozdýchávám. Ještě se vznáším kdesi na obláčku v nadpozemských výšinách a přiblble, spokojeně se usmívám. Ještě stále mě to drží, byť od vystoupení Mňágy a Žďorp v Masters of Rock Café uplynuly už hodiny. Jsou zkrátka události, které do člověka napumpují tolik energie, že z nich hučí jako piliňáky ještě dlouho poté, co přiložil na oheň.

Partičku mladičkých hošanů v námořnických uniformách jsem poprvé spatřil na pódiu na začátku devadesátých let. Tehdy jsem byl na ten zážitek naprosto nepřipravený. Kapela působila jako zjevení z jiné galaxie. Originální, nadupaná, vesele melodická hudba a hořce skeptické, až pesimistické texty okořeněné špetkou prachobyčejné naděje, tvořily směs natolik výbušnou, že sál zachvátil požár nadšení a extáze. Tušil jsem tenkrát, že se zrodilo seskupení, jež na hudebním nebi vyletí hodně vysoko, nečekal jsem ale, že se z kluků z Valmezu stane fenomén, který tu bude víc než dvacet roků.

Úlohou předkapel je nažhavit obecenstvo na hvězdu večera. Málokdy to vyjde. Vystoupení předskokanů většinou přetrpím jen díky pravidelnému a stálému přísunu piva. Název kapely Prázdné obaly korespondoval s muzikou, kterou pouštěla do lidí. Takové pěkně zabalené, docela slušně zahrané NIC bez šťávy a s přihlouplými texty. O přestávkách mezi písničkami vyplňoval jeden z hudebníků čas deklamováním svých básní. Možná to měla být legrace, ve spojení s několika závažnými logopedickými vadami poety se však přednes stal trapasem. Když se asi po páté „poslední písničce“ muzikanti konečně odporoučeli, cítil jsem pocit osvobození.

A pak to přichází. S takřka divadelním zápalem, a přesto s lehkostí, vlítne na pódium Mňága a vystřihne „Písničku pro tebe.“ Publikum omámeně zavrávorá vzrušením. Nadšení, s jakým večer Mňága startuje, je obdivuhodné. Od prvních tónů je skupina na stejné vlně s posluchači. Její hudba, to je sluncem prozářená Monetova „Snídaně v trávě.“ Je to křupavá kůrčička dobře opečené kachny, je to socha sovětského partyzána v parku, která má v kamenných rukách místo samopalu gigantický vibrátor, je to Jan Neruda rozvážně kráčející temnými uličkami Malé strany, je to kříšení zavražděných neviňátek, je to úplné zatmění rozumu a defibrilace srdce.

Síla Mňágy je v prostotě. Přestože je kapela perfektně sehraná a šlape jako přičmoudlé děvče na pražské Perlovce, působí stále dojmem amatérů. Ale to je její přednost! Mňága nepotřebuje světelnou show, ohňové gejzíry ani pomalované obličeje. Na pódiu se nemusí odehrávat rituální vraždy nebo znásilňování panen, a přesto si posluchače omotá kolem krku jako dobře navoskovanou oprátku, dá se mu s důvěrou všanc a na pomyslné bedně od whisky elegantně vyzpívává svůj nářek nad světem.

Je to jako tanec sedmi závojů, který tančila Salome Herodovi. Cítím se jako cibule, ze které po každé další písničce odpadne jedna vnější slupka. Jsem stále lehčí, usměvavější a nabitější, čistější a méně zaslepenější. Padá jeden závoj za druhým, až zůstane jen nahé tělo tanečnice a mísa s hlavou Jana Křtitele – poznání o absurdnosti světa i vlastního žití. Tohle Mňága provede s vnímavým posluchačem. Je to pulsar, který vyzařuje intenzívní energii. Může dobíjet baterky i sežehnout na prach. Ďábelsky (či božsky?) spalující žár a duch prostoty obyčejných slov zakletých ve stejně obyčejném zpěvu Petra Fialy. Není to hlas Šivy Ničitele, protknutý destruktivní vzteklinou, není to hlas namazaný medovým patolízalstvím. Přestože nezpívá o pozitivních věcech, nezní negativně. Není to hlas, který by někoho spasil. Je to prostě hlas chlapíka, který občas neintonuje, ale se kterým byste zatraceně rádi někdy zašli na pivo a popovídali si o životě.

Hudba Mňágy a Žďorp se pohybuje na pomyslné hranici světla a stínu, dne a noci, jako by v ní byla nastolena rovnováha mezi hořkosladkým tepajícím životem a temným, nehybným chladem smrti. Fiala dává svými texty nahlédnout na obě strany. Jeho pantomimická gesta během písniček mohou rozesmát, svádět a škádlit. Nejsou to posunky shakespearovské hvězdy, ale právě to je na nich kouzelné. Fiala si hraje jako zaujaté dítě se svými vláčky; tady pustí rychlík na Prahu, támhle si vychutná železniční neštěstí.

Mňága a Žďorp připomíná klasický telefonním přístroj v době mobilů, tabletů a ipodů. Vypadá možná archaicky a na první pohled omšele, ale zvednete-li sluchátko a řeknete „haló“, vyvalí se na vás svěží proud nefalšované radosti a pozitivních emocí. Velkolepost kapely netkví v hudební dokonalosti, ale v originalitě, kterou dokáže rozproudit horkou krev svých posluchačů. Hudebníci se nevystavují na odiv, prostě jen existují, stojí a poskakují na pódiu. A hrají. Návštěvníky koncertů zanechávají po dvouhodinovém nářezu nabité podivuhodnou šťávou a s vyčištěnou hlavou, s pocitem, že není třeba dobývat svět a prahnout po dalších zbytečných krámech, ale že ke štěstí si stačí z plna hrdla zazpívat „Hodinový hotel.“