Jak vedení fotbalové asociace vybralo nového trenéra reprezentace

Jednou seděl nový předseda České fotbalové asociace Miroslav Pelta v pivnici U Cinklého zápasu a vtom slyší, jak se u vedlejšího stolu baví tři štamgasti. Našpicoval uši jako dobrman a poslouchal.

„Na tom svazu sedí samí blbci! Bílka by už měli od reprezentace konečně vypráskat bičem,“ říkal jakýsi obhroublý hlas.

„Tak,“ přitakal další. „Už aspoň tři roky stojí nároďák úplně za hovno. Nejdřív Rada, teď Bílek – to je jak biblický rány boží,“ zahuhlal holohlavý muž, zhluboka se napil z půllitru a pokřižoval se.

Pelta se naopak za svůj krýgl přikrčil, aby ho nebylo vidět, a zvědavě špicloval dál.

„Víte co bych udělal, kdybych byl šéfem českýho fotbalu?“ ozval se třetí ochmelka. Nikdo nevěděl a tak pokračoval. „Vypsal bych výběrový řízení na trenéra reprezentace. A moh by se tam přihlásit každej. Né jenom ty známý ména, který to maj vobšláplý na svazu a všude maj svý kámoše, co nad nima držej vochrannou pazouru. Každej!“ dodal důrazně rozložitý muž a rezolutně bouchl medvědí tlapou do dubového stolu.

„To jako třeba i Jarda Pišta, co trénuje kluky u nás na vsi?“ zakroutil hlavou Obhroublý hlas.

„Jasně! Úplně každej! Třeba i vorangután! Dyž bude mít výsledky, proč né?“ uzavřel Medvědí tlapa. Plešoun se znovu pokřižoval, ale neměl už zjevně co dodat.

To Peltovi úplně stačilo. Ani nedopil pivo, pohodil na stůl pár drobných, až to cinklo, a pelášil rovnou do sídla fotbalové asociace. Cesta po něm ještě ani nevychladla a už seděl ve své kanceláři. Okamžitě nechal svolat poradu nejužšího vedení.

„Hele chlapi, je to špatný. Lidi nás nemaj rádi. Toho Bílka už vážně nemůžeme na tý naší reprezentační šalupě dál držet u kormidla. Dyť von už udělal do tý naší kocábky tolik děr, že s sebou stáhne do hlubin i nás. Sice jsme slíbili Ivanovi, když se vracel podojit ty arabský šejky, že Michala podržíme u nároďáku co nejdýl, ale todle už fakt nejde,“ rozohnil se šéf českého fotbalu.

Z nového vedení asociace se schůzky účastnili Roman Berbr, Vlastimil Košťál, Jindřich Rajchl a Dalibor Kučera. Teď seděli jako pěny na půllitrech piva a ani nedutali.

„A tak mě napadlo, že bychom mohli vypsat konkurz na novýho trenéra. Von by se tam Bílek koneckonců moh přihlásit taky, takže bysme byli z obliga, že jo. Samozřejmě, že ho nevybereme, ale Ivan by pak nemoh nic namítat. A přihlásit by se moh každej, třeba i vesnický trenéři, že jo. Podívejte se, mě je jedno, kdo tu káru potáhne dál, klidně ať je to třeba Jarda Pišta nebo orangutan ze zoologický, ale musí mít výsledky. Nic víc, nic míň. Na to sem dnes přišel sám,“ pochlubil se na závěr svého monologu Pelta.

Chvíli bylo v místnosti hrobové ticho.

„Chtělo by to Mourinha,“ prolomil po chvíli mlčení Rajchl. „Jenže toho asi nezaplatíme. Já se teda svejch vodměn kvůlivá jeho angažmá rozhodně nevzdám.“

„No tak to já taky ne,“ připojil se rezolutně Berbr. „Ale to s tím orangutánem není tak špatnej nápad. Jenže kde vzít vopici, která by nám šla na ruku, pánové?“

„A co takhle zabít dvě mouchy jednou ranou?“ skočil s lišáckým úsměvem do diskuse Košťál.

„Jak to myslíš?“ zeptal se nechápavě Kučera.

Košťál se rozzářil jako prezident Klaus poté, co si strčil do kapsy saka drahé chilské pero.

„Tak dávejte pozor, chlapi. Včera jsem byl v zoologický zahradě. Raději se mě neptejte, co jsem tam dělal, důležitější je, co jsem tam viděl. V pavilonu opic tam maj orangutana, kterýmu říkaj Mourinho. Co na to říkáte?“

„Jak to myslíš?“ spadla Kučerovi brada. Ostatní moravského funkcionáře jako obvykle ignorovali.

„Ty jako myslíš… No ty vole! To není špatný! Když chce národ Mourinha a tady Pelta orangutána, tak ho maj mít,“ zaradoval se Rajchl. „Uděláme mu to výběrový řízení přesně na míru a platit ho budeme banánama,“ dodal a zamnul si spokojeně ruce.

A tak se stalo, že o měsíc později vyhrál konkurz na nového kouče české fotbalové reprezentace orangutan Mourinho z pražské zoologické zahrady. Generalita světové fotbalové federace byla nejdřív ostře proti a hrozila vyřazením České republiky z kvalifikace na mistrovství světa v Brazílii, ale ostřílení právníci České fotbalové asociace poukázali na to, že přístup FIFA je rasistický, netolerantní a upírá zvířatům jejich nepopiratelné právo na svobodný výběr zaměstnání. Situace se díky nim brzy uklidnila. Když se pak ještě Dagmar Damková s vedoucími představiteli FIFA párkrát osprchovala, Platini a spol se s angažováním lidoopa na lavičku české reprezentace smířili.

Pak přišel první zápas pod vedením nového kouče a český nároďák vysoko vyhrál. I další utkání hráči zvládli a svět začal žasnout. Po sérií vítězství nad Anglií, Německem, Argentinou a Španělskem se primát objevil na obálce časopisu Time.

Po zisku titulu mistrů světa na šampionátu v Brazílii, kde „Zuřiví Češi“, jak je pojmenoval světový tisk, porazili domácí tým 5:0, se vedení fotbalové asociace sešlo opět v Peltově kanceláři. V místnosti přibylo několik prestižních zlatých pohárů, drahý nábytek ze vzácných stromů, pohodlné židle vykládané drahokamy a nejmodernější komunikační technologie.

„Pánové, pamatujete se na naše jednání před pár lety?“ zeptal se s blahosklonným úsměvem Košťál a usrkl z šálku pocházejícího z období čínské dynastie Ming prvotřídní kávu z nejlepších brazilských plantáži.

„Už po rozhovoru s ošetřovatelem opic v zoo jsem tušil, že to bude trefa do černýho. Stačilo jenom správně nastavit podmínky výběrovýho řízení,“ přitakal Pelta.

„Jak to myslíš?“ zeptal se nechápavě Kučera.

„Víš, jak ten vošetřovatel povídal, že Mourinha se všecky vopice v zoo bojej?“ reagoval na stupidní dotaz Berbr.

„Jak to myslíš?“ opáčil Kučera.

„No, to neřeš,“ odfrkl znechuceně Rajchl. „Prostě jsme si nechali vypracovat rozbor a vodborníci v něm jasně vodhalili, že ti naši kluci potřebují kouče, kterej by je pořádně prcal. Doslova tam stálo – prcat, prcat, prcat. A bylo to rozhodnutý. Tak jsme to zařadili jako hlavní podmínku pro přijetí novýho trenéra.“

„Jak to myslíš?“ zakroutil Kučera zmateně hlavou.

„Ten vošetřovatel to řek takhle – Mourinho voprcá všecko, co se nehýbe. Chápeš? Takže ti naši kluci teď lítaj po hřišti jako utržený ze řetězu. Stačilo pár tréninků a každej si rozmyslel, jestli se bude flákat nebo si nechá natrhnout zadek tím chlupatým hovadem,“ potáhl z drahého kubánského doutníku Košťál.

„Co si budeme povídat, pánové. Účel holt světí prostředky. Myslím ale, že náš skvělý kouč je teď poněkud frustrovaný. Vod tý doby, co hoši běhaj jak motorový myši, nemá kde vybíjet ty svý zvířecí pudy,“ podotkl jakoby mimochodem Pelta.

„Máš recht. Musíme s tím něco udělat. Někdo z nás by se měl obětovat pro dobro celýho fotbalovýho národa,“ ozval se Rajchl. Společně s ostatními se zvedl ze židle a zamířili do vedlejší místnosti.

„Mourinho už čeká za dveřma,“ prohodil na odchodu Pelta.

„Jak to myslíš?“ zazněl Kučerův kolovrátkový dotaz. Jako jediný se nezvedal ze židle.

Jakmile za Peltou, Rajnochem, Košťálem a Berbrem zaklaply zadní dveře kanceláře, otevřely se ty přední a do místnosti vběhl reprezentační kouč. Za stolem našel sedět nehybného Dalibora Kučeru. Když se první místopředseda za Moravu podíval lidoopovi do divokých očí a spatřil sliny vytékající z jeho rozšklebené huby, hodlal slavnému kouči položit svůj obvyklý dotaz, ale už to nestihl…